Best friends. A nebo ne?

11. listopadu 2010 v 18:05 | invertedgoat |  Povídky
Ti, co si mé výplody občas čtou, jistě ani v nejšílenějších představách nečekali, že budu psát řadový článek, který tvrdí, že přátelé jsou super. Ode mě však není radno čekat vůbec nic a proto vás všechny zklamu. Přátelé jsou super, jejich opora je bezva, jejich porozumění nemá chybu, hanging out s nimi je naprosto skvělé. Psát o tom je však nuda a pokud si něco takového mermomocí chcete přečíst, doporučuji 99% ostatních blogů.
Dobrá, snažil jsem se to zakecat, ale prokoukli jste mě. Tento článek (kraťoučká povídka) nebude totiž ódou na kamarádství. Připravte se raději na krátkou osobně-apokalyptickou vizi z hlubin podvědo... Ne, to taky nebude ono. Víte co? Raději se nepřipravujte. Bude to tak lepší...


Ozvalo se zaklepání na vchodové dveře a čtyři lidé z pěti přítomných zpozorněli. Aby bylo jasno, existuje několik druhů zpozornění. Může se jednat o lehké odvrácení dosavadního zájmu na novou skutečnost, může to být prvkem překvapení či probrobuzením se z mikrospánku. Tohle bylo však něco jiného. Byl to ten druh zpozornění, kdy vykulíte oči a upadne vám lžička, kterou se právě chystáte zamíchat čaj.
Zvonivý zvuk lžičky dopadající na zem se v tichu rozlil jako gong a následujích pět vteřin nikdo nepromluvil.
"Pro tohle musí existovat logické vysvětlení," ozval se konečně Joey, "někdo si prostě splet číslo bytu, to je celý. Já dojdu otevřít a vysvětlím tomu člověku, že je na špatném místě a požádám ho o odchod."
"Zbláznil ses?" vykřil Paul přidušeně, "Tohle nebude náhoda. Ten člověk za dveřma ví, proč jsem jde. Chápeš to? Tenhle byt je do prdele zlatá žíla a někdo se o tom musel dozvědět! Fízli nebo někdo z Johnsonovejch kluků! To je jasný!"
"To je blbost, toho vola domácího jsme podplatili slušně a řekli jsme mu, že sem nesmí," oponoval Joey a chystal se vstát z čalouněného křesla. Dívka sedící blíže ke dveřím na gauči si odkašlala a z poličky se snesl obláček prachu. Poté promluvila tichým, trochu ochraptělým hlasem. "Joey, nech toho, Paul má pravdu. Viděl jsi Pulp Fiction? Otevřeš, někdo sem beze slova vejde a pak…Ty víš co se stane," dodala poněkud mimózně.
"Přijde sem Samuel L. Jackson s Travoltou, Jackson nám okouše hamburgery, odrecituje nějaký říkanky ze svatý knihy a pak nás oba rozstřílej na hovna?" ušlíbl se Joey, pohrdavě se zadíval na Paula a stejně pohrdavým tónem se dotázal: "Tak co navrhuješ, kovboji? Schovat všechen materiál, co tady máme? Vyházet ho z okna? Zdrhnout? Co myslíš?"
Paul pokrčil rameny a zapálil si cigaretu. Dívka na gauči si znova odkašla a z poličky se snesl další oblak prachu. Ozvalo se další zaklepání na dveře, tentokrát o něco razantnější.
Ozval se dosud mlčící Jimmy: "Ty vole, pláchnem po požárnim žebříku, ne? A ty nejcennější kousky vezmem s sebou."
Joey se po něm letmo ohlédl sarkastickým pohledem a zasmál se: "Jimmy, možná že ty máš ještě noc, ale je osm ráno. A pět lidí lezoucí po požárnim žebříku s kapsama plnejma trávy? To je i na tuhle čtvrť trochu moc. A navíc se podívej na Alici s Marií.
Alice si odkašlala a Marie se překulila na posteli a vydala zvuk, který připomínal něco jako: "Codělátejáchcispáá!"
Jimmy vstal a zamířil k oknu. Paul se uchechtl a natáhl cigaretu do plic. Všichni, až na Marii, která se dosud neprobrala z deliria, si byli jisti, že Jimmyho nemají ani nejmenší šanci přemluvit, a proto se o to ani nepokoušeli. Jimmy otevřel okno a Alice pouze procedila mezi zuby: "Jseš pěkná svině."
A až do dalšího zabušení na dveře se nestalo nic.
Jimmy slezl asi deset metrů, když Joey vstal a váhavým krokem se vydal ke dveřím. Paul se také zvedl a do ruky vzal vázu. "Ještě jeden zasranej krok a rozbiju ti to o hlavu, ty kriple," pronesl vyrovnaným hlasem. Joey udělal jeden zasranej krok a nic se nestalo, usmál se a s vyzývavým pohledem se chystal k dalšímu.
Alice vstala z gauče a s výrazem dámy, která je nad věcí se pokusila dvojici uklidnit: "No tak kluci, sakra. Jste kámoši, koukejte toho nechat a rozumně se dohodnem co bude dál."
"No vždyť, já se snažím kámoše zachránit před průserem," řekl klidně Paul, "Joey, sedni si kurvadrát, ať je to kdokoli, v tuhle denní dobu se neopováží vyrazit dveře." Ve vzduchu se tvořily částice ne nepodobné těm v bouřkových mracích. Na poličce se sesunula kniha a prach začal v tenkém pramínku klesat dolů.
"A když mě zastavíš, ten někdo za dveřma si otevře sám," zašeptal Joey a zatvářil se tajemně, "ať už to udělá jakkoliv, bude tady, mezi náma čtyřma. A co potom? Ochráníš nás všechny, udatný reku? Nebo budeš dělat že jsi zákazník a nemáš s námi nic společnýho? Jako tenkrát když na nás přišla šťárka v Denveru. Vezmeš pak znova nohy na ramena? Skočíš na protější budovu jako podělanej Spiderman a dole si podáš ruce s Jimmym?" Vzduch zhoustnul a Joey zíral na Paula tak provokativně, jak jen uměl. Molekuly instantní bouře se ještě chvíli nehybně chvěly na místě a čekaly. Pak Paul udeřil Joeyho vázou po hlavě. Alice vykřikla, Joey se zapotácel a spadl k zemi v bezvědomí a apolu se střepy roztříštěné vázy narazil do poličky. Knihy se sesunuly jako dům z karet a na místě nastala masivní exploze prachu. Marie otevřela oči.
"Co je to tady za bordel lidi, chci spát," pravila rozespale a zamžourala.
Následovalo další zabušení na dveře a Jimmy byl o dalších dvacet metrů níž.
Marie rázně vstala a rozhodila rukama: "Přes ten rámus, co tu děláte jste si asi ani nevšimli, že někdo ťuká," vykřikla namíchnutě a než stačil kdokoliv cokoliv říct, vymrštila se směrem ke dveřím, otočila klíčem a otevřela. Paul potlačil výkřik, Alice se poděšeně stáhla o několik kroků dál a v kině za očima se jí odehrávaly katastrofické scénáře.
"Dobrý den, co si račte přát takhle časně?" zeptala se Marie osoby za dveřmi. Hlasu na druhé straně nebylo rozumět, ale evidentně se ozval. Alice nedýchala a Paul spěšně shrabával nasušené rostlinky z přihrádek a zároveň pohledem těkal po další zbrani.
"Ne, děkujem," ozval se unavený Mariin hlas ode dveří. Potom je zabouchla a další zabušení už se neozvalo.

O týden později vyprávěl podomní prodavač Raymond kamarádům v putyce zajímavý příběh. Dokončil ho slovy: "Teda když jsem slyšel ten rámus rozbitýho skla, už jsem si vážně říkal, jesli bych se na to neměl vybodnout."
V té samé hospodě seděl o stůl dál pan "Ten Vůl Domácí" a třel si zlomený nos. K tomu bytu už vážně raději nikoho nepustí.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Čtete Raven's Rock na pokračování? (Pokud alespoň 4 lidi odpoví ano, budu přidávat další díly)

Ano 39.1% (9)
Četl jsem, ale už mě to nebaví. 17.4% (4)
Ne 30.4% (7)
Podtlak v hlemýždím játru 13% (3)

Komentáře

1 Bebe Bebe | Web | 11. listopadu 2010 v 19:34 | Reagovat

Ty jo to je fakt dobré! Líbí se mi vsuvky o poličce plné prachu... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama