Listopad 2010

Kaluž

17. listopadu 2010 v 0:52 | invertedgoat |  Piják

Ty vole, cože?
Ne, to ne.
Tak to zkusíme jinak...

Šinete si to domů po ulici na kraji maloměsta z úplně opačnýho směru než obvykle a nevíte proč. Prostě se jen tak šouráte po nádherně mokrý silnici a snažíte se nevnímat nápor vzpomínek, který na vás dorážej ze všech stran. Z kaluží, z korun nasáklejch stromů, ze střípků světel pouličních lamp a oceánů stínů všude kolem. Zkrátka ze všeho, co může taková obyčejná listopadová noc nabídnout. A auta, co jedou naproti, vás oslňujou. Oslňujou i všechny ty nenápadný kapky, který se rozstříknou do prostoru pokaždý když uděláte krok. A vy si kráčíte dál, jako by vám celá tahle rozpraskaná parodie na Broadway patřila.

Když se podíváte důkladněji před sebe, zjistíte, že celé to mokré maloměstské panorama před vámi není nic jiného než kino. Dobrá, film už zřejmě skončil a jako jediný zástupce obecenstva jste tu zůstali vy. Aby taky ne, když jste zároveň i hlavní hrdina celého příběhu. Díváte se na sebe, toho člověka odrážejícího se v hladině kaluže, který, ač stojí vzhůru nohama nad zataženou noční oblohou, sedí vlastně v sedadle a s napětim sleduje, jak vás, toho kovboje stojícího nohama pevně v kaluži, něco pohlcuje a ačkoliv byste mohli říkat něco jako: "Ty vole, ten na druhý straně zase vypadá", neříkáte raději vůbec nic, protože nevíte na které straně kaluže se vlastně momentálně nacházíte.

Po chvíli naprosto tiché chůze máte pocit, že jste přišli na prapodstatu bytí samotného vesmíru. Vzhledem k tomu, že si nepamatujete, kde jste byli před pěti minutami a prapodstatu své zeměpisné polohy můžete jen odhadovat, to nejspíše nebude nic světoborného. V danou chvíli si však myslíte, že vesmír je naprosto komplexní, jednoduchý a máte ho na dlani. Možná to dokonce
je i pravda, ale po ruce nemáte jak napotvoru žádného Stephena Hawkingse, který by vás zkontroloval a opravil drobné nedostatky ve vaší teorii. Vytočíte číslo několika kamarádů a vaši teorii všemocného 45 stupňového úhlu se jim snažíte sdělit. Kamarádi jsou bohužel naprosto tupí a nechápaví. Vyndáte nohy z kaluže a v domě asi dvacet metrů od vás se rozsvítí světlo.
Za několik krátkých okamžiků se ocitnete doma. Měníte kočkám písky, dáváte papouškovi vodu, jíte pizzu, přemýšlíte o prapodstatě pizzy, sprchujete se, stále přemýšlíte o prapodstatě pizzy, sedíte a přemýšlíte o tom, proč jste šli domů z opačnýho směru. A proč jste vlastně stáli v té zpropadené kaluži.

V domě naproti jsou už zhasnutá světla a z komínu se nekouří, vlastně si ani nejste jisti, zda tam někdo bydlí. A celá Broadway spí.




(Pokud jste se dočetli až sem bez psychické újmy, pište do komentů. Máte můj obrovský respekt.:)



Best friends. A nebo ne?

11. listopadu 2010 v 18:05 | invertedgoat |  Povídky
Ti, co si mé výplody občas čtou, jistě ani v nejšílenějších představách nečekali, že budu psát řadový článek, který tvrdí, že přátelé jsou super. Ode mě však není radno čekat vůbec nic a proto vás všechny zklamu. Přátelé jsou super, jejich opora je bezva, jejich porozumění nemá chybu, hanging out s nimi je naprosto skvělé. Psát o tom je však nuda a pokud si něco takového mermomocí chcete přečíst, doporučuji 99% ostatních blogů.
Dobrá, snažil jsem se to zakecat, ale prokoukli jste mě. Tento článek (kraťoučká povídka) nebude totiž ódou na kamarádství. Připravte se raději na krátkou osobně-apokalyptickou vizi z hlubin podvědo... Ne, to taky nebude ono. Víte co? Raději se nepřipravujte. Bude to tak lepší...


Ozvalo se zaklepání na vchodové dveře a čtyři lidé z pěti přítomných zpozorněli. Aby bylo jasno, existuje několik druhů zpozornění. Může se jednat o lehké odvrácení dosavadního zájmu na novou skutečnost, může to být prvkem překvapení či probrobuzením se z mikrospánku. Tohle bylo však něco jiného. Byl to ten druh zpozornění, kdy vykulíte oči a upadne vám lžička, kterou se právě chystáte zamíchat čaj.
Zvonivý zvuk lžičky dopadající na zem se v tichu rozlil jako gong a následujích pět vteřin nikdo nepromluvil.
"Pro tohle musí existovat logické vysvětlení," ozval se konečně Joey, "někdo si prostě splet číslo bytu, to je celý. Já dojdu otevřít a vysvětlím tomu člověku, že je na špatném místě a požádám ho o odchod."
"Zbláznil ses?" vykřil Paul přidušeně, "Tohle nebude náhoda. Ten člověk za dveřma ví, proč jsem jde. Chápeš to? Tenhle byt je do prdele zlatá žíla a někdo se o tom musel dozvědět! Fízli nebo někdo z Johnsonovejch kluků! To je jasný!"
"To je blbost, toho vola domácího jsme podplatili slušně a řekli jsme mu, že sem nesmí," oponoval Joey a chystal se vstát z čalouněného křesla. Dívka sedící blíže ke dveřím na gauči si odkašlala a z poličky se snesl obláček prachu. Poté promluvila tichým, trochu ochraptělým hlasem. "Joey, nech toho, Paul má pravdu. Viděl jsi Pulp Fiction? Otevřeš, někdo sem beze slova vejde a pak…Ty víš co se stane," dodala poněkud mimózně.
"Přijde sem Samuel L. Jackson s Travoltou, Jackson nám okouše hamburgery, odrecituje nějaký říkanky ze svatý knihy a pak nás oba rozstřílej na hovna?" ušlíbl se Joey, pohrdavě se zadíval na Paula a stejně pohrdavým tónem se dotázal: "Tak co navrhuješ, kovboji? Schovat všechen materiál, co tady máme? Vyházet ho z okna? Zdrhnout? Co myslíš?"
Paul pokrčil rameny a zapálil si cigaretu. Dívka na gauči si znova odkašla a z poličky se snesl další oblak prachu. Ozvalo se další zaklepání na dveře, tentokrát o něco razantnější.
Ozval se dosud mlčící Jimmy: "Ty vole, pláchnem po požárnim žebříku, ne? A ty nejcennější kousky vezmem s sebou."
Joey se po něm letmo ohlédl sarkastickým pohledem a zasmál se: "Jimmy, možná že ty máš ještě noc, ale je osm ráno. A pět lidí lezoucí po požárnim žebříku s kapsama plnejma trávy? To je i na tuhle čtvrť trochu moc. A navíc se podívej na Alici s Marií.
Alice si odkašlala a Marie se překulila na posteli a vydala zvuk, který připomínal něco jako: "Codělátejáchcispáá!"
Jimmy vstal a zamířil k oknu. Paul se uchechtl a natáhl cigaretu do plic. Všichni, až na Marii, která se dosud neprobrala z deliria, si byli jisti, že Jimmyho nemají ani nejmenší šanci přemluvit, a proto se o to ani nepokoušeli. Jimmy otevřel okno a Alice pouze procedila mezi zuby: "Jseš pěkná svině."
A až do dalšího zabušení na dveře se nestalo nic.
Jimmy slezl asi deset metrů, když Joey vstal a váhavým krokem se vydal ke dveřím. Paul se také zvedl a do ruky vzal vázu. "Ještě jeden zasranej krok a rozbiju ti to o hlavu, ty kriple," pronesl vyrovnaným hlasem. Joey udělal jeden zasranej krok a nic se nestalo, usmál se a s vyzývavým pohledem se chystal k dalšímu.
Alice vstala z gauče a s výrazem dámy, která je nad věcí se pokusila dvojici uklidnit: "No tak kluci, sakra. Jste kámoši, koukejte toho nechat a rozumně se dohodnem co bude dál."
"No vždyť, já se snažím kámoše zachránit před průserem," řekl klidně Paul, "Joey, sedni si kurvadrát, ať je to kdokoli, v tuhle denní dobu se neopováží vyrazit dveře." Ve vzduchu se tvořily částice ne nepodobné těm v bouřkových mracích. Na poličce se sesunula kniha a prach začal v tenkém pramínku klesat dolů.
"A když mě zastavíš, ten někdo za dveřma si otevře sám," zašeptal Joey a zatvářil se tajemně, "ať už to udělá jakkoliv, bude tady, mezi náma čtyřma. A co potom? Ochráníš nás všechny, udatný reku? Nebo budeš dělat že jsi zákazník a nemáš s námi nic společnýho? Jako tenkrát když na nás přišla šťárka v Denveru. Vezmeš pak znova nohy na ramena? Skočíš na protější budovu jako podělanej Spiderman a dole si podáš ruce s Jimmym?" Vzduch zhoustnul a Joey zíral na Paula tak provokativně, jak jen uměl. Molekuly instantní bouře se ještě chvíli nehybně chvěly na místě a čekaly. Pak Paul udeřil Joeyho vázou po hlavě. Alice vykřikla, Joey se zapotácel a spadl k zemi v bezvědomí a apolu se střepy roztříštěné vázy narazil do poličky. Knihy se sesunuly jako dům z karet a na místě nastala masivní exploze prachu. Marie otevřela oči.
"Co je to tady za bordel lidi, chci spát," pravila rozespale a zamžourala.
Následovalo další zabušení na dveře a Jimmy byl o dalších dvacet metrů níž.
Marie rázně vstala a rozhodila rukama: "Přes ten rámus, co tu děláte jste si asi ani nevšimli, že někdo ťuká," vykřikla namíchnutě a než stačil kdokoliv cokoliv říct, vymrštila se směrem ke dveřím, otočila klíčem a otevřela. Paul potlačil výkřik, Alice se poděšeně stáhla o několik kroků dál a v kině za očima se jí odehrávaly katastrofické scénáře.
"Dobrý den, co si račte přát takhle časně?" zeptala se Marie osoby za dveřmi. Hlasu na druhé straně nebylo rozumět, ale evidentně se ozval. Alice nedýchala a Paul spěšně shrabával nasušené rostlinky z přihrádek a zároveň pohledem těkal po další zbrani.
"Ne, děkujem," ozval se unavený Mariin hlas ode dveří. Potom je zabouchla a další zabušení už se neozvalo.

O týden později vyprávěl podomní prodavač Raymond kamarádům v putyce zajímavý příběh. Dokončil ho slovy: "Teda když jsem slyšel ten rámus rozbitýho skla, už jsem si vážně říkal, jesli bych se na to neměl vybodnout."
V té samé hospodě seděl o stůl dál pan "Ten Vůl Domácí" a třel si zlomený nos. K tomu bytu už vážně raději nikoho nepustí.



Nasavrky

2. listopadu 2010 v 20:08 | invertedgoat |  Piják
Nasavrky? Co to slovo vlastně znamená?
Takže zaprvé, je to městečko kdesi v Železných horách. A zadruhé? Dámy a pánové, žádné zadruhé není, protože zaprvé je vlastně všechno, co potřebujete vědět. Mohl bych vyprávět spousty a spousty příběhů, kdy se ono zadruhé ukázalo poněkud důležitějším, ba i dokonce osudovějším významem, jenže to rozhodně nemám v plánu.
Řeknu vám jen jedno: Spousta věcí v tomhle světě funguje v různých, zdánlivě nesouvislých rovinách. A to, že jdete dopředu, může ve skutečnosti znamenat, že jdete přesně na opačnou stranu než jste si přáli.

Proč to vlastně říkám? To nevím. Ale mohlo by to potenciálně souviset s něčím, co by se dalo nazvat při troše nadsázky nazvat básní, kteroužto sem přikládám. Nemá to pravidelný rytmus (dobrá, kytarou si ho lze vynutit,) ale ani pořádné rýmy, které by celé pseudodílo posouvaly o trochu výš. Zkrátka typický pijákový materiál. Ale koneckonců... Těm, co jsou alespoň trochu Nasavrky, by se to mohlo líbit.

Nasavrky

Sami na nádraží stojíme, čekáme na vlak co už dávno ujel
Perspektivy nejsou bezchybné, černá myšlenka se někde vevnitř chruje
Svět čeká na čas
Kdy přijde něco
Něco, co oslepuje naši projekci ze soukromých světlometů
Světlo metu před sebou, cíl nevidím, jen čekám až se spletu
Nevzdám to bez boje
Už taky klečím ve stoje
Náš vlak nikdy nepřijede, poslední umřela zas ta naděje
Jdem pěšky směrem Nasavrky, čas běží rychle, nic se neděje
Teď už ani nevíme
Kam vlastně míříme
Protože když všechny cesty vedou tam a zároveň na druhou stranu
Člověk neví kde zatočit a kde hledat životadárnou manu
Všechny směrnice
Smetla vichřice
Vichřice nejistoty cílů a zvuku roztříštěných přání
Vichřice bez hranic plná jenom neurčitých zdání
A na jaký vlak
Jsme vlastně čekali?
Jen z povzdálí slyšíme útržky toho, co hlasy kolem říkaj
Čas zastavil se v momentu, ale hodiny bez přestání tikaj
Z inkoustu tahá
Náš osud brky
Nebo jsme jen
Nasavrky?
Těžko říct…



Piják

2. listopadu 2010 v 19:43 | invertedgoat |  Piják
Milí čtenáři, řeknu vám to takto. Občas napíšu něco tak stupidního, nečitelného či prostě zbytečného, že ani zmuchlat papír a letmým pohybem ho hodit za sebe (v dnešním PC světě se tomu říká trefně backspace) není správným řešením. To něco dosáhlo zkrátka takového stupně demence a nanicovatosti, kdy už si nemůže zničení připustit. Vytvoří si vlastní charakter a stejně jako kaňka se prosákne stránkou dál do světa. Aby však ona kaňka nenapáchala až příliš velký nepořádek, musí existovat věc, která jí zabrání v rozpínání se. Tento předmět se nazývá PIJÁK.

Tato rubrika bude tedy jakýmsi pomyslným pijákem, plným hnusných, hloupých a bezvýznamných kaněk, které však chtějí být přečteny. Být vámi bych jim tu radost ale nedělal, ale občas můžete alespoň předstírat :)

wer


(Pro ty, co stále nechápou - ne, vážně tady nejde o konzumaci alkoholu :)) A ten obrázek má význam pouze dekorativní...