Únik?

19. září 2010 v 12:31 | invertedgoat |  Velmi chytré řeči
Stmívá se. Před námi se rozprostírá staré, plevelem dávno zarostlé pole, do kterého se bez přestání opírá poryv studeného větru. Obloha má barvu šedou. Víceméně. Černé a hnědé odstíny nelze s mávnutím rukou ignorovat, ale množina šedosti je zkrátka přijímá za své vlastnictví. Kdyby tu byly světové strany, dalo by se říct, že na východě je obloha o něco světlejší, jenže nic, co by se dalo nazvat východem tu zřejmě není a existence slunce je rovněž nejistá. Možná však, že se pod neprostupným masivem, který by se dal nazvat "šedá na tisíc a jeden způsob", něco jako zdroj světla a tepla nachází, ale to není podstatné. Ani chomáče mlhy pověšené na každém hmotném předmětu nejsou podstatné. Stmívá se. A prší.
Uprostřed onoho podivně neurčitého prostoru se nachází dva stromy. Nijak se od sebe neliší. Jeden stojí statně a sebejistě, druhý je nakloněn, jako by prosil podzim o smilování. Ale jinak jsou naprosto identické. Opadávají. A nedaleko za nimi se nachází první elektrický sloup, vzpínající se do nedohlédnutelných výšin a opředen mlhavou aurou. Toto výhružně působící monstrum je však jediným článkem ve vedení. V řadě za ním se nachází bezmála nekonečná řada jeho kopií. Mráz nám přejede po zádech a pokusíme se odvrátit pohled. Nejde to.
Tak nás napadá... Jak jsme vlastně přišli na to, že se v tomto prostranství kdysi nacházela úrodná půda? Místa jako toto jsou pravděpodobně stvořena k tomu, aby působila přesně tak, jak na nás právě působí. Přemýšlejíce o tom, podíváme se pod nohy. Stojíme na pražcích zrezivělých kolejí. Ty souběžné hnědé čáry však končí pouze několik metrů před námi. Nepřekvapuje nás to, jelikož víme, proč to tak je. Jenom si to momentálně nechceme přiznat. A světlo mizí a mizí.
Kdybychom se otočili, zjistili bychom, že na kolejích stojí stará motorová lokomotiva. Původně mohla mít jakoukoliv pozemskou barvu, jenže ta ve zdejších podmínkách docela oprýskala. Ta zropadená věc nás kdysi přivezla do této pustiny. Popravdě řečeno, měli jsme v plánu dojet úplně někam jinam. Nezáleží na tom, zda by to byly prosluněné ostrovy, či mohutné štíty hor. V úvahu připadala všechna místa, která nejsou tady. Mysleli jsme, že mašinu řídil někdo, kdo věděl, kam se my všichni chceme podívat. Jenže čím déle tady stojíme, tím silnější máme podezření, že nezáleží na tom, kdo vlak řídí, ale na tom, jakou dráhu mu okolnosti předurčí.
Déšť nepřestává a ty dva stromy stále dovolují větru, aby jim strhával listí z koruny. Otočit se nemůžeme a před námi je nekonečné prázdno, z kterého vyčnívá jen obludné elektrické vedení. Vypadá to, že jsme tak trochu ztraceni, není liž? A to jsme chtěli utéct od hranic a bariér, které se skrývaly na samém začátku naší cesty. A teď? Nezbývá nám než čekat, zda se v dálce rozsvítí ono pověstné světlo majáku.
A my - já, ty i všichni ostatní mlhavě nejasné obysy skutečností - se vrátíme domů a bude z nás zase jeden tvor. Ten tvor, který se se vší pravděpodobností pokusí uniknout znovu. Ale to už je jiný příběh...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ash Ash | E-mail | Web | 19. září 2010 v 12:58 | Reagovat

Krásně napsané!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama