Strach ve volném toku myšlenek

22. srpna 2010 v 0:19 | invertedgoat |  Velmi chytré řeči
Abych řekl pravdu, nevěděl jak jsem jak tento článek nazvat. A co hůř - dokonce jsem ani netušil o čem budu psát, ikdyž to je u mě vcelku normální. Musel jsem tedy požádat o pomoc svého starého přítele, jehož indiánské jméno je Volný Tok Myšlenek. Řádek po řádku, odstavec po odstavci. S jeho pomocí celá věc nabrala jistý tvar. Ten tvar však nebyl uchopitelný a proto jsem ho prohnal jistou cenzurou. Metamorfóza textu dala jakous takous formu, kterou však jen ti odvážnější z vás budou schopni zkonzumovat. Tak co, už se bojíte? Měli byste.

Tedy, strach. Všichni známe ty ledové exploze, rozhazující úlomky svého masivu z mozkovny po celém těle až do srdce, které se v ten moment divoce rozbuší v rytmu válečných bubnů. Známe i to nepříjemné mravenčení v zádech, které nám chladnokrevně předčítá katastrofické scénáře. Ve skutečnosti známe spoustu druhů strachu a zvrácená krása je v tom, že každý den můžeme objevit nějaký nový - dosud nepoznaný exemplář. No není pak život jedno pořádné dobrodružství?

Teď si sedni a radši se nehýbej. Tvoje slunce totiž stejně jednou někam zapadne, třeba pod stůl. Dopadne na zem a rozvíří několik zrnek prachu. Stejně jako kterékoliv jiné smetí. Možná ho budeš pozorovat, jak po své trajektorii klesá dolů. Nebo ho neuvidíš vůbec, ale na tom nesejde. Ať si to uvědomuješ nebo ne, tvoje slunce klesá v jednom kuse.
Teď.
I teď.
I včera
Od té doby, co spatřilo svět.

Ono v podstatě nejde o nic zvláštního. Máme tu smůlu, že jsme spadli jsme na tenhle svět bez jakéhokoliv manuálu a ta nejistota je strašidelná sama o sobě. Samozřejmě, rodiče se o jistou instruktáž obvykle postarají, ale podstatné detaily zůstávají nevysvětleny. V noci se vzbudíte a půjdete se napít. A kdo vám dokáže, že není v kredenci ten bubák, který se shodou okolností právě usadil ve vaší hlavě? A pak je tu ta nepříjemná záležitost s besídkami ve školce. Nikdo vás nepřemluví, abyste nebyli před tlupou dospělých (kteří se významně usmívají, pomrkávají a ukazují si na vás) nervozní.
Slova ,,neboj se" zní v hlavě jako gong strážného anděla. Tomu však pomalu odhořívají křídla a v ringu zůstáváte jen vy sami. S vaším úhlavním nepřítelem, který na vás cení vše špičaté, co má k dispozici. A diváci? Napjatě očekávají, co bude dál. Dali by se jednoduše popsat jako "To, co by se mohlo stát, kdyby..", ale říkejme jim diváci. A všichni šílí. Vždyť oni jsou to, co je v sázce.

Ať už tento boj nakonec vyhraje kdokoliv, nic to nemění na tom, že ty prohráváš boj jiný. Mnohem důležitější. Věř, že mi nakonec podlehneš. Budu ti překážet. Budu ti nakládat taková břemena, která jen těžko zvedneš a když už ti bude připadat, že jsi konečně narovnal záda, podrazím ti nohy.
A to slunce, co jde s tebou a svítí ti na cestu ke dnu?
Nestarej se o něj.
Až bude tma, půjdu jinam.

Jak jde čas, bubáci v kredenci se mění v podomní zloděje a rodiče kamarádů ze školky zase v pracovní inspekci. Nezáleží na tom jak to vypadá. Je to sice trošku jiná bestie, ale svojí prapodstatu bytí má stejnou.
Uzavřené prostory, pavouci, výtahy, psi, nezdolané zkoušky, zlomená srdce, všechny ty hnusné věci, které vidíš denně kolem sebe. Všechno to, co bys ze svého světa vymazal.

Díváte se tomu do velkých očí a zhluboka dýcháte.
Nejistota, nervozita, tvoje minulost, ta nezměřitelná chvilka, která se nazývá z nedostatku lepších výrazů přítomností a hlavně - tvoje budoucnost.

Pokoušíte se myslet. Nepříjemné mrazení. Katastrofické scénáře a ledové exploze. Čeho že se to vlastně bojíte nejvíc? Sám sobě odpovíte katatonickým zíráním na protější zeď.
Konec, dopad slunce do prachu. Ztráta blízkých. Smrt.
Tak se mi to líbí.
Sedni si a radši se nehýbej.
Teď jsi můj.

Odtrháváte statický pohled od zdi a protíráte oči. Bát se můžeme čehokoliv, výběr je vskutku dokonale pestrý. Mnohem pestřejší než paleta způsobů odboje proti tomu ošklivému, zlému, pesimistickému, nohy podrážejícímu nepříteli. Ale kdo řekl, že život je procházka rozkvetlým sadem? Spíše se podobá procházce po rozkvetlém minovém poli, ale ta rozkvetlost je nepopiratelná. Jak jsem již řekl, život je jedno pořádné dobrodružství. Dávejte si pozor, kam šlapete a to slunce třeba dopadne do měkkého. Kdo ví. Na obavy teď není čas.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Akashi Akashi | Web | 22. srpna 2010 v 10:08 | Reagovat

pekne napísané...^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama