Srpen 2010

Strach ve volném toku myšlenek

22. srpna 2010 v 0:19 | invertedgoat |  Velmi chytré řeči
Abych řekl pravdu, nevěděl jak jsem jak tento článek nazvat. A co hůř - dokonce jsem ani netušil o čem budu psát, ikdyž to je u mě vcelku normální. Musel jsem tedy požádat o pomoc svého starého přítele, jehož indiánské jméno je Volný Tok Myšlenek. Řádek po řádku, odstavec po odstavci. S jeho pomocí celá věc nabrala jistý tvar. Ten tvar však nebyl uchopitelný a proto jsem ho prohnal jistou cenzurou. Metamorfóza textu dala jakous takous formu, kterou však jen ti odvážnější z vás budou schopni zkonzumovat. Tak co, už se bojíte? Měli byste.

Tedy, strach. Všichni známe ty ledové exploze, rozhazující úlomky svého masivu z mozkovny po celém těle až do srdce, které se v ten moment divoce rozbuší v rytmu válečných bubnů. Známe i to nepříjemné mravenčení v zádech, které nám chladnokrevně předčítá katastrofické scénáře. Ve skutečnosti známe spoustu druhů strachu a zvrácená krása je v tom, že každý den můžeme objevit nějaký nový - dosud nepoznaný exemplář. No není pak život jedno pořádné dobrodružství?

Teď si sedni a radši se nehýbej. Tvoje slunce totiž stejně jednou někam zapadne, třeba pod stůl. Dopadne na zem a rozvíří několik zrnek prachu. Stejně jako kterékoliv jiné smetí. Možná ho budeš pozorovat, jak po své trajektorii klesá dolů. Nebo ho neuvidíš vůbec, ale na tom nesejde. Ať si to uvědomuješ nebo ne, tvoje slunce klesá v jednom kuse.
Teď.
I teď.
I včera
Od té doby, co spatřilo svět.

Ono v podstatě nejde o nic zvláštního. Máme tu smůlu, že jsme spadli jsme na tenhle svět bez jakéhokoliv manuálu a ta nejistota je strašidelná sama o sobě. Samozřejmě, rodiče se o jistou instruktáž obvykle postarají, ale podstatné detaily zůstávají nevysvětleny. V noci se vzbudíte a půjdete se napít. A kdo vám dokáže, že není v kredenci ten bubák, který se shodou okolností právě usadil ve vaší hlavě? A pak je tu ta nepříjemná záležitost s besídkami ve školce. Nikdo vás nepřemluví, abyste nebyli před tlupou dospělých (kteří se významně usmívají, pomrkávají a ukazují si na vás) nervozní.
Slova ,,neboj se" zní v hlavě jako gong strážného anděla. Tomu však pomalu odhořívají křídla a v ringu zůstáváte jen vy sami. S vaším úhlavním nepřítelem, který na vás cení vše špičaté, co má k dispozici. A diváci? Napjatě očekávají, co bude dál. Dali by se jednoduše popsat jako "To, co by se mohlo stát, kdyby..", ale říkejme jim diváci. A všichni šílí. Vždyť oni jsou to, co je v sázce.

Ať už tento boj nakonec vyhraje kdokoliv, nic to nemění na tom, že ty prohráváš boj jiný. Mnohem důležitější. Věř, že mi nakonec podlehneš. Budu ti překážet. Budu ti nakládat taková břemena, která jen těžko zvedneš a když už ti bude připadat, že jsi konečně narovnal záda, podrazím ti nohy.
A to slunce, co jde s tebou a svítí ti na cestu ke dnu?
Nestarej se o něj.
Až bude tma, půjdu jinam.

Jak jde čas, bubáci v kredenci se mění v podomní zloděje a rodiče kamarádů ze školky zase v pracovní inspekci. Nezáleží na tom jak to vypadá. Je to sice trošku jiná bestie, ale svojí prapodstatu bytí má stejnou.
Uzavřené prostory, pavouci, výtahy, psi, nezdolané zkoušky, zlomená srdce, všechny ty hnusné věci, které vidíš denně kolem sebe. Všechno to, co bys ze svého světa vymazal.

Díváte se tomu do velkých očí a zhluboka dýcháte.
Nejistota, nervozita, tvoje minulost, ta nezměřitelná chvilka, která se nazývá z nedostatku lepších výrazů přítomností a hlavně - tvoje budoucnost.

Pokoušíte se myslet. Nepříjemné mrazení. Katastrofické scénáře a ledové exploze. Čeho že se to vlastně bojíte nejvíc? Sám sobě odpovíte katatonickým zíráním na protější zeď.
Konec, dopad slunce do prachu. Ztráta blízkých. Smrt.
Tak se mi to líbí.
Sedni si a radši se nehýbej.
Teď jsi můj.

Odtrháváte statický pohled od zdi a protíráte oči. Bát se můžeme čehokoliv, výběr je vskutku dokonale pestrý. Mnohem pestřejší než paleta způsobů odboje proti tomu ošklivému, zlému, pesimistickému, nohy podrážejícímu nepříteli. Ale kdo řekl, že život je procházka rozkvetlým sadem? Spíše se podobá procházce po rozkvetlém minovém poli, ale ta rozkvetlost je nepopiratelná. Jak jsem již řekl, život je jedno pořádné dobrodružství. Dávejte si pozor, kam šlapete a to slunce třeba dopadne do měkkého. Kdo ví. Na obavy teď není čas.

Brutal Assault 15 - Neobjektivní recenzoportáž - středa, čtvrtek

15. srpna 2010 v 18:38 | invertedgoat |  Hudební objevy
Píše se jedenáctý srpen 2010 a Ešusova stříbrná Felicie přijíždí do Josefova. Jedenáctý srpen. Začátek něčeho, na co jsme všichni tak dlouho čekali. Ano ano, dámy a pánové, začíná největší český festival tvrdé hudby. Festival, díky kterému se do naší české kotliny přijeli podívat lidé z celé Evropy. Festival, kde se proti násilí a netoleranci bojuje všemi možnými metodami, včetně násilí a netolerance. Vážení a milí, začíná BRUTAL ASSAULT a my se máme na co těšit! Nechci však moc předbíhat.

Ale přecejenom trochu předběhnu. Dění událostí, co se týče fronty na náramky do VIP campu, stavění stanu a podobných věcí, není moc zajímavé. První, skutečně obří zajímavost byla fronta na samotné lístky. Ten svůj jsem dostal jako dárek od svojí milé k narozeninám, takže jsem nečekal žádné zdržování. Inu, neměl jsem být naivní :)
Před námi stály dvě úchvatné fronty táhnoucí se až někam za obzor. Jedna vedla ke stánku Prodej a info, druhá ke stánku Náramky. Zkusil jsem na okamžik zapojit logické přemýšlení a dospěl jsem k závěru, že pokud lístek mám, mohu si jít rovnou pro náramek. Vystál jsem si frontu jen proto, aby mi příjemná slečna pokladní řekla sladkým hláskem, že se svým lístkem musím do druhé fronty.
Druhá fronta se zatím sice explozivně zvětšila, ale nebylo to tak tragické. Dvě hodiny uplynuly jako voda a měl jsem konečně svůj náramek a průvodce festivalem.

Den 0 - Středa

Do areálu jsme se (já a Ešus) dostali kolem osmé hodiny večerní. Následovala prohlídka předražených stánků, nákup několika málo žetonů a návštěva hororového kina.
[Tedy, abych to vysvětlil pro neznalé: v koncertním areálu se vše (vyjma oblečení a doplňků) kupuje za tzv. žetony, přičemž jeden stojí 30Kč. Z toho také pramení klasická festivalová předraženost (Pivo- jeden žeton, Klobása-dva žetony atd. - šílenost.)]
Ve středu hrály kapely, jejihž název mi až na čestnou výjimku Godless Truth nic neříkal. O to větší překvapení bylo, když na scénu nastoupili První hoře. Jejich muzika je krásně svěží avantgarda kombinující něco jako post-punk, metal a elektroniku. Kromě klasických nástrojů zde hrála velikou roli tahací harmonika. Hráč na harmoniku byl převlečen za klauna a když neměl momentálně co na práci, tak hrál mimické vystoupení. Parádní humorná show, akorát mě moc mrzí, že jsem přišel pozdě. 9/10
Následovali již zmínění Godless Truth. Tihle olomoučtí řezníci se ujali svého řemesla s obrovskou vervou a jejich snažení jim vycházelo. Jejich technický death metal udeřil neuvěřitelnou silou do publika, kde se vytvořil vcelku slušný kotel (první, kterého jsem se účastnil:)) Jediné vady na kráse: 1) Vystoupení proběhlo na můj vkus až moc rychle, 2) po předchozí kapele se mi to zdálo přece jen trochu obyčejné. Takže moc pěkných 8/10.
Nultý den byl zakončen velmi důstojně, do campu odcházím spokojen.

Den 1 - Čtvrtek

Slunce krásně svítí, záchody ve VIP campu jsou ucpané a voda neteče. Jinými slovy, v Josefově začíná další nádherný den. Nutné zlo jako např. hygiena v řece a lov na nízké ceny v jaroměřském Pennymarketu máme rychle za sebou. Do areálu se dostáváme zrovna když hrají Short Sharp Shock, jejihž hardcore punk ve stylu SOD mě moc nezaujal (5/10). Další kapela, kterou jsem zaregistroval, byli grindeři Afgrund. O něco lepší než předchozí kapela. Jejich špinavý crust-grind se krájel o josefovské hradby jedna radost, ale žádný hluboký dojem ve mě nezanechali (6/10).
Jako další na pódium nastoupili Češi Minority Sound a nastalo značné uvolnění atmosféry. Lehký elektronický metal zvolna odsýpal, zarytí fanoušci šíleli a kapela si vystoupení prostě užívala. Pohodová věcička. (7/10)
Následovalo hledání nejlevnějších klobás, hot-dogů a podobných pochoutek v Josefově, díky kterému jsme prošvihli několik kapel jako Demonic Resurection, Insania a bohužel i většinu vystoupení grinderů Rotten Sound. Trail Of Tears si však vedli výborně. Prezentovali extrémnější stránku gothic metalu, tzv. beauty & beast, kde se střídá growling s čistým ženským hlasem. V případě ToT však dostala mnohem větší prostror ta potvora. "Keep on playing ice hockey and let us play heavy metal!" (8/10) Obrovský úspěch měli death metaloví pionýři ze staré školy Obituary. Ikdyž to není můj šálek kávy, musím uznat, že využili svůj čas na maximum a příznivci kapely si určitě užili v míře větší než velké. Jakožto nepříznivec dávám hnusně neobjektivních 6,5/10, odpusťe.

Ensiferium raději hodnotit nebudu, protože bych jim musel strhnout tak 5 bodů za to, že jsem celou dobu co hráli,  netrpělivě čekal na Gojiru. Moje nedočkavost byla ale naprosto oprávněná. Gojira byla  úžasná. Hudba progresivní, energická, živelně pulzující i agresivní. Tedy omluvte, úžasná byla jenom první půlka. Jakmile se totiž rozezněl sample etnických bubnů ve skladbě Art Of Dying, už to nebylo pouze úžasné. Bylo to ještě úžasnější. Nakompromisní nářez od začátku do samého konce. Fanoušci byli na výsost spokojeni, kapela jakbysmet. A já jsem odcházel napůl mrtvý :) PLASTIC BAG IN THE SEA! 10/10!

Se Sepulturou to mám podobně jako s Obituary. Jejich hudba není špatná, to v žádném případě, ale prostě se do ní nedokážu vžít a prožít ji. Osobně mi bylo jedno, jesli v kapele jsou bratři Cavalerové nebo ne, ale jedno se nezměnilo. Sepultura, stejně jako Soulfly před třemi roky na Brutal Assaultu, měli vypnutou velkoplošnou obrazovku, takže nebylo na tribuně skoro nic vidět. Škoda. Na závěrečnou legendární skladbu Roots, Bloody Roots jsem si však náležitě vlezl do kotle a vymlátil si několik obratlí. Opět 6,5/10, ale neberte to moc vážně."Jak se mas? Dobry, dobry"

Hodně obratlí mi ale zbylo na Fear Factory, kteří splnili moje očekávání skoro do poslední tečky. Po klasickém uvítání ,,Hi, Czech Republic! We're Fear Factory and this is Mechanize!" už jsem se jen vezl. Všechny skladby jsem důvěrně znal, takže jsem si v mosh pitu ještě navíc zničil hlasivky. Ale nejen, že to stálo za to. Bylo to dokonce vynikající. Nejlepší skladby: Powershifter, Demanufacture, Replica. Jen je trochu škoda, že nezahráli nic z mého oblíbeného alba Archetype. Na 9/10 to však dá bohatě.

Moji bývalí superoblíbenci Children Of Bodom bohužel hráli hned po tom, co jsem se zničený vypotácel z Fear Factory, takže jsem je pozoroval pouze z tribuny. I tak se dostavila veliká spokojenost. Na řadu přišly všechny moje oblíbené písně jako Needled, Living Dead Beat, In Your Face, Sixpounder a další. Alexi publikum oslovoval výhradně "fucking motherfuckers" a po každé druhé písni říkal "we fucking love you guys!" Prostě sympaťák :) Jinak nevím, proč si na tuhle kapelu tolik lidí stěžuje. Children jsou vynikající muzikanti a za to, že je milují pozeři si nezaslouží tolik nenávisti, která na ně padá. Ale jim to zřejmě nevadí. Jak Alexi říká: "I don't give a fuck if you hate me" 8,5/10

Za to Gorgoroth příliš v oblibě nemám, nicméně chtěl jsem je shlédnout. A ono to bylo docela dobré. Jasně. Stádiový black metal bez špetky invence, muzikanti počmáraní a ověšení obrácenými kříži od hlavy až k patě. A proč vlastně ne? K historii tvrdé hudby to patří a navíc to bylo kvalitně zahráno, takže vcelku spokojenost. Bod přidávám za fakt, že na mě jejich hudba naživo působila vcelku psychedelicky. Superrychlé monotónní bicí pronikají do podvědomí a dostávají do tranzu. Subjektivní pocit, ale to se počítá. 7/10.

Candlemass a jejich podání doom metalu mě nebavilo. Seděl jsem vedle druhého podia,  díval jsem se na velkou obrazovku a usínal jsem. Po chvíli upadl do polospánku a zdálo se mi, že slečna, která kolem mě prochází má místo hlavy kelímek s pivem. Lekl jsem se, vzbudil jsem se a ke svému rozhořčení jsem zjistil. že masa svíček ještě hraje. Nějak jsem to ale do konce vydržel.  Pro mě pouze 4,5/10. Na scénu přicházeli Despised Icon, kteří mě trochu vzbudili, ikdyž jim taky dvakrát neholduji. (Uječený death-core si ale našel spoustu fanoušků a stal se jakýmsi trendem mezi patnáctiletými kluky s rovným kšiltem a placatou náušnicí v uchu. Ne, že by mi na image nějak záleželo, ale tenhle jev byl přeci jen na BA trochu divný :)) Samotné pohrdané ikony neodváděli špatný výkon, ale jejich hudba na mě působila poněkud plasticky a uměle. Každopádně  jsem píseň In The Arms Of Perdition mám moc rád - FORGET THE MAN YOU ARE! 6/10

O poslední čtvrteční (potažmo páteční) vystoupení se postarali Gwar. Teď nevím, zda má cenu se nějak rozepisovat. Pokud tyhle obludy znáte, víte co od nich čekat. Pokud je neznáte, vede vás k tomu asi nějaký pud sebezáchovy. Gwar jsou totiž kapela, která si nebere servítky. Dělají si drsnou legraci ze všeho, co jim přijde pod ruku. Ať je to politika, náboženství, pedofilie, nekrofilie nebo nekropedofilie, zkrátka nic není dostatečné tabu. Jejich satira je spojená s ufonskou "mytologií", kostýmy oblud jak z céčkových hororů a černo-černým krvavým humorem.
Hudba se pohybuje někde mezi hardcore punkem a thrash metalem. Ale kromě toho, že Gwar jsou kapela, jsou do jisté míry i divadelním sborem. Po podiu pobíhá několik performátorů (Hitler spojený s Ježíšem, crippled-fucking-retard na vozíčku, satan, tlustý policista a spoustu dalších komických postaviček) a předvádějí různé scénky, které končí useklými končetinami nebo hlavami. Následuje obrovská sprcha publika umělou krví, umělou Hitlerovou močí nebo umělým hnisem. Ke konci jeden performátor přinesl kanon a zlil  publikum tím vším dohromady. A můj dojem? V jednom kuse jsem byl rozsekán na kusy - smíchy. Hádka Ježíše s Hitlerem, nazi-pope, vykuchání policisty a jeho následný rozesmátý tanec se střevy v ruce,  veselý taneček těla bez hlavy a znásilnění satana do krku - zkrátka perverzní humor par excelence (vzpomněl jsem si na Monthyho Pythona:)) + vynikající energická hudba. 10/10

První den jsem si užil na maximum. Odcházím spokojen do stanu, když tu Ešus říká: ,,ty vole, někdo ti spí ve spacáku!" Nevěřím mu.
,,Jsi asi zhulenej, ne? Ten spacák je tam normálně položenej!"
,,Tak se podívej"
Kopnu do spacáku, ten zafuní a pohne se. Ať žije VIP Camp, skutečně :)



ff

gwr

Desmodus rotundus a vampýrovoluce

9. srpna 2010 v 14:29 | invertedgoat |  Velmi chytré řeči
Hlavou mi dlouho vrtala jedna věc. Jak takový upír obecný (Desmodus rotundus), kterýžto si spokojeně žije někde v jižní Americe a saje se svými kamarády z hejna krev dobytka, mohl dát jméno bytosti žijící osamoceně na zámku hluboko v Karpatech, která děsí mladé spící panny. Ještě větší záhadou je, co má společného s metrosexuální bytostí, co mladé a ještě mladší panny naopak přitahuje silou až děsivou.

Totiž, upír (nemyslím Draculu, Bladea ani Edwarda) je pokud vím člověku neškodný. Ano, pokud jste farmář z Venezuely, pěstujete dobytek na porážku a máte rádi pořádně krvavý steak, pak vás hejno upírů vás dozajista rozladí, ale o svojí jedinou dceru se bát nemusíte. Mnohem příhodnější jméno pro nemrtvého upíra by tedy bylo komár, případně hovado. Jenže upír je a vždy bude upírem a proto se dalšími filozofickými úvahami na toto téma nebudu zdržovat.

Dovolil jsem si pro vás načmárat obrázek. Jedná se o vývojové fáze upíra a jak je na první pohled vidět, to nejlepší už je pravděpodobně za námi. Dalším článkem ve vampýrovoluci bude zřejmě plyšový medvídek, popř. cukrová vata.

upirdraculacullen













*Vývojová řada není takto jednoduchá. Má i své "neandrtálce", jako jsou dvoumetroví černoši s katanou a samopalem a hodní upíři, kteří dělají obrázky do novin.

Nejkrásnější však je, že první druh je ten jediný, který s námi zůstane věčně. Dracula a podobně elegantní mrtvoly se už uklidnily a tiše odpočívají ve sbírkách hororových fanoušků. Edwarda čeká to zhruba to samé. A ta hnědá potvůrka, která v jednom kuse obtěžuje sudokopytníky? Té je to asi úplně jedno.

O mně

3. srpna 2010 v 19:05 | invertedgoat |  Humor
*V nastavení mi mojí biografii ořízli, takže to dávám sem :)



Viktor Nedbal, narozen někdy na počátku devatesátých let dvacátého století, byl naprosto neznámý a bezvýznamný člověk, na kterého si po jeho smrti nikdo ani nevzpomene.
Mnohem známější je jeho alter-ego, Steven Segal. Známý muzikant, buřič a otec praotce japonské hlukové hudby, Masami Akity.
Steven Segal se narodil, když Viktoru Nedbalovi spadla na hlavu závora (29.2.2004) Ihned po narození se rozhodl stát se rockovou hvězdou. Proslul nejen účastí v hardcore punkové kapele (Aljaska) In Flames, ale také v grindové formaci Kill Switch En Gage a v solovém progresivně-rockovém projektu The Steven Of Segal.
Je znám několika potyčkami s policií, vyvražděním asi sedmi čínských mafií, ale především image ostrého hocha z ulice, který však používá výhradně kung-fu.
V jednom rozhovoru pro magazín ROCK-N-ROLLA vyřkl frázi, která je nyní už kultovní: ,,Ruce vzhůru!" Nikdo neví, proč ona fráze zkultovněla, ale pravděpodobně to bylo jeho tónem hlasu. Nebo tím, že na šéfredaktora mířil brokovnicí. Původně to však měl být vzkaz fanouškům kapely (Aljaska) In Flames. Stevena údajně štvalo, že nikdo na jeho koncertech nepogoval.
Segal nyní žije v New Orleans, kde je hlavní hvězdou reality show Steven Segal: The Mown Lawn. Jedná se o soutěž v sekání trávníků. Steven sám to komentuje takto: ,,není nic ostřejšího než břitva elektrické sekačky. Ale pozor ať nepřejedete šňůru!"

sdf

"Svět je tak nádhernej..."

3. srpna 2010 v 17:45 | invertedgoat |  Velmi chytré řeči
...a já vlastně ani nevím proč. Ani Ignác Patník to neví, ale ten si to narozdíl ode mě alespoň myslí. Ignác se usmíval během nekonečné zimy. Ignác se usmíval, když zjistil, že díky nějaké sopce na Islandu nebude pravděpodobně žádné léto. A když šlápnul na první jarní hrábě, usmívat se nepřestal.

Dny běžely nestydatou rychlostí a svět se za nimi líně loudal, jako by je nikdy nechtěl dostihnout. Jaro si šlo znovu stoupnout na konec fronty a stepujíce na balíku slámy se přiřítilo léto. Počasí se chvíli ujišťovalo, zda se o té slavné sopce konečně přestalo mluvit a když zjistilo, že na ní lidé zapomněli, udeřilo na nás s téměř čtyřicetistupňovými vedry. Ignác byl opět nadšený a já si lámal hlavu tím, jak v sobě tenhle kluk dokáže držet tolik optimismu. Proto jsem uskutečnil malý experiment: Zavřel jsem Ignáce na týden do sklepa a nedal mu najíst. Popravdě řečeno, byl jsem si skoro jist, že toto mé počínání ho alespoň trochu rozladí. Nestalo se tak. Jakmile jsem otočil klíčem,  milý Ignác vyšel ven, podíval se na zataženou oblohu a s úsměvem od ucha k uchu prohlásil: ,,no ne, to se nám udělalo ale hezky."

Nyní si říkám, že jsem ten zatracený pokus neměl provádět. Ušetřil bych pytel kočičích granulí a Ignácovy poznámky na způsob: ,,tak co jsi dělal celej tejden? To já jsem si skvěle popovídal s plesnivejma kompotama zapadlejma za stůl. Víš, který myslim, že jo? Cože? Nevíš? No to by ovšem vysvětlovalo fakt, že jsou plesnivý."

Takový on prostě je. Jeho jediným životním vyznáním je radikální optimismus, v kterém nejsou brány žádné servítky. Kdybyste mu oznámili, že přijde velká voda, která znovu kompletně zatopí celý svět, pravděpodobně odvětí: ,,Tý vole, to tady asi bude moře, co?" Poté byste ho museli přemlouvat, ať odhodí surfařské prkno, potápěčské brýle a sleze ze střechy.

Ikdyž mám neodbytný pocit, že Ignác má i na můj vkus příliš lehkovážný přístup k okolnímu světu, myslím si, že každý někoho takového potřebuje. Je to takový airbag, od kterého se můžete klidně odrazit, když se vás život chystá vyhodit předním sklem. Tak nějak vím, že až jednou budu muset náš překrásnou Zemi, plnou dlouhých zim, islandských sopek a jarních hrabí, opustit, Ignác zůstane tady. A bude bydlet třeba s vámi.

Někdy je ale s těmihle nesmrtelnými esencemi čehokoliv jistá potíž. Když vám poklepou na rameno, nečekají, že jim řeknete: ,,promiň, teď nemám čas". A něco takového před chvílí Ignác provedl. Přišel za mnou a řekl mi: ,,koukej, svět je tak nádhernej..." A co já s tím mám teď dělat? Ani nevím, co je na něm tak nádherného, ale když to říká Ignác, nemusí k tomu existovat žádný důvod. A teď klid prosím, zkusím tomu chvilku věřit.

hf








Ten, kdo uklízí podzemí

2. srpna 2010 v 18:19 | invertedgoat |  Pseudovýtvarná tvorba
konvák
Ten, kdo uklízí podzemí - Ano, ano. Člověk je tvor nevděčný. V jednom kuse slyším poznámky typu: ,,Proč je naše Země tak našikmo? Proč je slunce černé jak uhel? Proč musíme pro vodu chodit do obří konve, která kouká z hlíny?"
Nechci slyšet, co by oni lidé říkali, kdyby zjistili, že to, co si směle dovolojí nazvat "hlínou" jsou ve skutečnosti cihly. A ta konev není ledajakou gigantickou konví, koukající ze země. Je to hlava někoho, kdo je ve své podstatě obyčejný strom, rostoucí ve zděném undergroundu. Až na to, že má více méně tvar člověka, místo jedné nohy koště a místo druhé lopatu. Pak je tu ta věc s automatickou pračkou. Někdo totiž nikdy nezjistil, k čemu má sloužit. A s tím kýblem v jeho ruce je to podobné. Zřejmě to tak být musí, tudíž nemá smysl se proti těmto záležitostem bouřit. Konec konců, hlavní je, že je tu okno a za ním - Za ním září slunce lepších zítřků. Stejně tak by to mohla být prasklina, skrze kterou lepší zítřky prosvítají, ale na tom asi nesejde.
Teď je třeba se připravit na piknik.

Sova

1. srpna 2010 v 23:29 | invertedgoat |  Pseudovýtvarná tvorba
sova

Sova. Nesejde na tom, odkud se vzala. Je tady. Za bílého dne nás měří  chladně nedůvěřivým pohledem a roztahuje svá křídla. Blíží se snad něco velikého? No... když se podíváte na oblohu, pravděpodobně si uvědomíte, že zas tak veliké to nebude.
Ale představme si, že to bude ohromné, alespoň na zdejší podmínky v blízkosti povrchu. Vidíte ta znamení, která vážou veškerou zeleň v jeden celek? Možná jsou indiánská, možná patří komukoliv jinému. Záleží na tom? Vítr se zvedne a vše bude náhle vypadat dramatičtěji než obvykle. Ikdyž se šamani zřejmě nedívají.