Červenec 2010

Pseudovýtvarná tvorba

30. července 2010 v 18:15 | invertedgoat |  Pseudovýtvarná tvorba
Taky si tak rádi kreslíte, aniž byste měli nějakou představu, jak by obrázek měl ve výsledku vypadat? Vezmete do ruky tužku, nakreslíte oblouček, škrtnete ho rovnou čarou a přemýšlíte o blízké budoucnosti vašeho obrazu. Samozřejmě nic smysluplného nevymyslíte a to je jedině dobře. Směle pokračujete. Oblouček, čárka, kolečko, čtvereček, vlnovka. Vše zkontroluje kritickým okem a půlku věcí vygumujete.
Potom nakreslíte oko. Nebo ptačí zobák. Nebo zahradní rozstřikovač. Nebo cokoliv, co se vám vynoří z nejtemnějších zákoutí mysli, když se zamyslíte nad obědy ze základní školy. Něco malého tomu chybí, že?
Nakreslíte tomu ruce, jedno ucho a pak se zasměte tak zlověstně, jak jen umíte. V budoucnu vašemu uměleckému dílu budou zlí jazykové dozajista něco vytýkat. Nezalekněte se a vzkažte jim: ,,Tohle je POSTMODERNA, vy ignoranti!"
A to, co po sobě zanecháte, bude věčné.

Jednoduše řečeno, zakládám novou rubriku. Bude věnována mým kresbám tužkou a lihovkou a slovům, která vám obrázek představí.  Tvořeno převážně ve školníchích lavicích bez užití jakýchkoliv psychotropních látek. Kritika se nejen přijímá, ba dokonce je i vítaná!



mzbw

O faktu, že jsem negramotný dement

29. července 2010 v 1:59 | invertedgoat |  Velmi chytré řeči
Měl jsem tu jednu (doufám!!!) šílenou hrubku v titulku (ty v textu nepočítám.) Ještě, že můj blog nikdo nečte, jinak by to bylo trapné. Velmi trapné. Věřte mi, doslova jsem se zděsil, když jsem to viděl. Uff.

PS: Napsal jsem dnes již druhý článek po odbití půlnoci, což je na mé poměry úctyhodné.

PS2: Steve Wilson, frontman kapely Porcupine Tree u mě stoupnul na žebříčku 'cool lidí' nejméně o dvě příčky výš. Ikdyž proti Coldplay nic nemám :))

coldplayarewankers

O půlnočních vlacích, záchvatech spánku, které nepřišly a smyslu života pavouků

29. července 2010 v 1:45 | invertedgoat |  Velmi chytré řeči
To byl zase večer. Cožpak o to, romantický večer ve dvou se svojí nejmilejší, to je krásné. Jenže kontroverzní rozhodnutí žijí s každým z nás v jednom těle, ba dokonce i v jedné duši. Třeba  takové rozhodnutí jet posledním vlakem domů by nemuselo být přímo špatné. Špatné však bylo si  včas nezjistit  v kolik onen půlnoční expres jede. Proti všem očekáváním nejel o půlnoci, ale ve třičtvrtě na jedenáct, což jsem zjistil necelou půlhodu před odjezdem. Čtyři kilometry indiánského běhu, to je jen začátek, vážení.

Na pardubické nádraží jsem dorazil s rezervou, ke které se přičetlo desetiminutové zpoždění vlaku. Sedím na perónu, oddechuju a ignorujíce líná světla všude kolem sebe se snažím zaostřit na hvězdnou oblohu. Válí se po ní potrhané cáry černých mraků, aby zakryly měsíc, který se v nejbližších dnech chystá stát úplňkem. Na chvíli se zvedne vítr a já se v duchu přu sám se sebou. Je svět skutečně tak velký, nebo jsem já tak malý, že mi ve chvílích jako tato, připadá velký? Dospěji k závěru, že je to vlastě jedno a vítr ustane. Z podchodu se noří přísně vypadající padesátník a měří si mě pohledem. Za okamžik má pravděpodobně změřeno a začíná studovat strukturu dlaždic na nástupišti. Odfiltruji ho ze zorného pole a snažím se rozmotat sluchátka. Vlak přijíždí.

Sedím ve stísněné dvojsedačce a snažím se nekoukat na svůj odraz v okně. Mám slabost pro večerní vlaky, ale raději zvenčí pozoruji, jak se kolem mě míhají jejich žlutá okna a poslouchám rezonující důkaz jejich pomíjivé přítomnosti, než sedím vevnitř. Vnitřek takového moderního expresu je totiž vcelku nudný (a nudní jsou také cestující, což v tomto případě není na škodu. ) Podávám  s úsměvěm ospalé průvodčí jízdenku a sám se koušu do rtů, abych neusnul. Probudit se v Praze nebo nedejbože v Berlíně by se mi asi nelíbilo, ikdyž kdo ví.

Nekonečných dvacet minut uběhne nakonec celkem rychle a flotila vagónů přistává k břehům kolínského nádraží. Nevím proč, ale nabývám dojmu, že přípoj mi jede za dvacet minut. Jdu tedy zařídit jisté potřebné záležitosti před nádražní budovu. Zde se setkávám s komínským undergroundem. Světem protřelí uprchlíci a cestující, kteří unikají nástrahám normálního života tím, že si ze svého vlastního života udělají jednu velkou nástrahu nasáklou ethanolem - jednoduše řečeno, bezdomovci. Několik minut jim vysvětluji, že nemám peníze, které bych obětoval jejich jaterním kamenům, že nemám ani cígo a že nekecám. Vedle je postarší pán s naprosto dokonale neurčitým výrazem, který uklízí chodník. Ještě o kus dál močí na silnici rotvajler, zatímco jeho panička telefonuje. Tohle zákoutí, věřtě či ne, má svojí bizarně zvrácenou poetiku.

Vracím se do nádražní budovy a zjišťuji, že můj odhad o odjezdu posledního přípojného vlaku (který mimochodem měl odjet až z pátého nástupiště), byl mylný. Přesněji řečeno: Nezbývalo mi dvacet minut, ale asi tak dvacet vteřin. Bylo vcelku jasné, že to stihnout nedokážu. A pak nebylo jasné, jak jsem to stihnout dokázal. No měl v tom prsty asi sám pán nahoře a taky fakt, že trávit noc s komínským undergroundem, je to poslední, co bych si tak přál. Možná bych v ten moment triumfnul svůj dosavadní rekord v běhu na 100 metrů, ale to mi bylo jedno. Přiběhl jsem do krásného staromódního Hurvínka (Čugály:) akorát na zapískání.

Tento vlak je nesčetněkrát sympatičtější. Světla vevnitř zhasnutá, okna pootevřená, vůz skoro prázdný. Usmívám se sám pro sebe, koukám se z okna, aniž bych viděl svůj odraz a periferně pozoruji spolucestující. Toto je nefalšovaný půlnoční vlak. Každý z nás, kdo tu sedí, má kolem sebe vlastní auru nepřístupnosti, v očích prázdno a neutrální výraz. Nikdo není ničím, než sám sebou. Ve své vlastní zemi, na své vlastní sedačce. A všichni poslouchají. Poslouchají to ticho, kde pouze pražce drží svůj rytmus. Průvodčí pouze proběhne a samozřejmě vysloví svojí oblíbenou frázi (,,Bude někdo vystupovat ve Veltrubech?")

A potom se napiju Semtexu, přítel kofein mi dá pěstí do obličeje a kouzlo zmizí. Do hry se zapojí šedé mozkové buňky a začnou přemýšlet o tom, že to byl zajímavý večer a že bych o něm mohl něco napsat. A šrotují a šrotují. Vystupuji z vlaku, mířím domů a ve vzduchu pořád létá podivné napětí. Obloha vypadá, jako by ji kreslil impresionistický malíř. A v čem je kouzlo impresionismu? V nenavratitelnosti některých okamžiků. Okamžiků strávených s někým, koho máte rádi, ale i okamžiků, které prostě vyplují na povrch odnikud.

A smysl života pavouků? Ten neexistuje.