Skrz smyčku aneb Pointa s otazníkem

1. června 2010 v 21:35 | storm |  Velmi chytré řeči
Letmo se podíváš o zrcadla. Jenom jedinej nevinnej pohled, kterej v sobě nemá žádný očekávání. Když ale spatříš ten ksicht, co tam  na druhý straně visí v prostoru, rozloží se kolem něj automaticky rámeček jak z westernu a pod tím zjevem se objeví nápis WANTED. Znáš ten pocit? Je to jako, když tě v půl šestý vzbudí melodie mobilu, kterou nesnášíš ještě víc než ráno samotný. Prostě je to pěkně na prd.
To ty už dávno víš. Když rozleješ svoje kafe na ubrus utkanej z nadějí, narazíš si palec o práh velkejch očekávání a jako každej den klejíce a kulhajíce vyrazíš na cestu od nikud nikam, tak už se ani nelituješ. Máš jenom chuť si dát pořádně přes držku, protože víš, že si za všechen tenhle hnusnej stereotyp můžeš sám.
Ale přesto jdeš svojí nekonečnou cestou ve tvaru osmičky dál. Potkáváš na ní útržky hlasů, který k tobě mluvěj. Útržkovitě jim odpovíš, ale dál se nic neděje. Echa dialogů mizej někde za tebou, topěj se ve spirále. Potkáváš obličeje. Každej je jinej. Když ale rozostříš zrak, tak splývají v jeden. Jeden bezvýraznej obličej roztříštěnej do tisíců svejch vlastních kopií. Když tu najednou mezi nima narazíš na něco, co vypadá jako upřímnej úsměv. Chvíli na to zíráš a podvědomě se ti rozjížděj koutky rtů. Po chvíli psychickýho boje usoudíš, že to, na co ses díval, nebyl ničí úsměv. Bylo to tvoje přání zachytit pro sebe nějakej fragment štěstí, kterej by byl skutečnej.
A to taky uděláš. Vezmeš si ten Úsměv, ať je skutečnej či ne, a s jeho obrazem před sebou kráčíš dál. Osmičková cesta se začíná tvarovat. Jen ty a tvůj Úsměv. Říkáš si, že jsi přeci jen našel něco, co tě vyvede z tvýho stereotypu. Dokonce chvilku začneš věřit i v šťastný konce. Jenže, čím déle se na Úsměv zasněně díváš, tím víc se ti ztrácí před očima. A s příchodem k tobě domů zmizí nadobro.
Kolikrát se tohle už stalo? Chvíli se díváš do světla lampy a zkoušíš svojí nepříliš rozvinutou telepatií můrám říct, co cítíš. Můry? Neboj, ony jsou na tom stejně. Jdou si, plný naděje, plný velkejch očekávání, za tím svým světlem žárovky. Ty jim žárovku zhasneš a ony letí dál. Věří, že najdou nějakou, která nezhasne. Stejně jako ty. Pokud ještě věříš. Jdeš spát a tvoje hlava , jako každou noc, maže sama sebe. Je to snad pud sebezáchovy? Nebo to dělá nějaká ruka nahoře za tebe? Vždyť na tom nesejde. Stejně se ráno zase vzbudíš, vstaneš a zamíříš do koupelny zkontrolovat toho šmejda, kterej za to všechno může.
Letmo se podíváš o zrcadla. Jenom jedinej nevinnej pohled...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama