Červen 2010

Inland Empire - Země někde uvnitř

10. června 2010 v 19:02 | invertedgoat |  Velmi chytré řeči
David Lynch je šibal. Přichystal pro naše vygumované hlavy, navyklé na jízdy po ztracených dálnicích včetně zastávek v horském městečku a na Mulholland Drive něco, co zachází ještě o kousek dál. Tak daleko, jak si jen dokážete představit. A přitom až nebezpečně blízko. Dámy a pánové, vítejte v neprobádaných končinách vašich myslí. Vítejte v Inland Empire. Tříhodinové projížďce, kde je noční můra naprosto normálním stavev.

,,Na počátku byla jen gramofonová deska. Nepřehrávala žádnou hudbu, nýbrž něco jako...hlasy.  Ano. Byly to útržky hovoru jakéhosi muže...se mnou. Jakmile jsem ty hlasy poznala, uviděla jsem matně černobílý obraz. Po chvilce jsem si uvědomila, že je to místnost, v které se ty hlasy pohybovaly. Šedivý hotelový pokoj s lampou na stolku. S tou lampou není něco v pořádku, poblikává. Jako by se schylovalo k něčemu špatnému...Ano, to se přesně děje. Za chvíli se to stane. A pak už nebude nic. Jen světlo té zpropadené lampy. A před dveřma bude stát fantom. A ten bude ovládat davy.
 Ale ty hlasy...i ten pokoj jsou teď pryč. Jsem uprostřed neznáma, nevím kdo jsem a jak se jmenuji, nespím ani nebdím. Oči mám otevřené. Pláču. Zhřešila jsem, to je jediná věc, kterou jsem si jistá. Ty obrazy v televizi přede mnou mi to připomínají každou vteřinu. Ikdyž ve skutečnosti neexistují, jsem si jistá, že já existuji. Bože, smiluj se. Jsem děvka, ale chci novou šanci. Chci vstát z tohoto lůžka, už nikdy nevidět tu televizi přede mnou a hlavně... chci se zbavit toho, co mě hlídá a ovládá... tam za dveřmi. Teď zavřu oči..."

Byli jste někdy v tak špatné situaci, že jste si řekli, že by bylo mnohem lepší zmizet a svoje problémy jaksi "hodit" na někoho jiného? Bezejmenná dívka vedoucí monolog neměla moc na vybranou. Provedla...něco špatného, za což zaplatila, pravděpodobně kómatem či něčím podobným. Nevěděla, kým ve skutečnosti je, byla uvězněna ve světě svého vlastního já, kde jí hlídal jakýsi "fantom", ztělesnění veškeré špíny a výčitek svědomí. Nepřítel z hlubin lidského podvědomí, z říše uvnitř. Musela ho přemoct, ale sama nemohla dělat nic. A tak zavřela oči a snila...a Bůh jí seslal Nikki.
Nikki byla herečka, která právě dostala roli pro nový holywoodský trhák. Hrála v něm hlavní postavu, ženu jménem Sue, která se zamilovala do špatného muže. Film však nemá originální scénář, původně se natáčel v Polsku, kde však byly obě hlavní postavy zavražděny...

,,Kdo vlastně jsem? Samozřejmě, že se jmenuju Nikki a ve své filmové roli představuji Sue. Jinak to ani být nemůže. Ale v poslední době se dějí podivné věci. V prostoru, který byl vyhrazen pouze pro natáčení, se někdo pohyboval. Utekl až někam do kulis domů. Tam, kam ani utéci nemohl..."

,,Ten někdo jsem byla já, Sue. Tvé druhé já. Tyhle kulisy - to je můj život. Tolik skrytých místností, tolik neznámých světů. Neboj se, i já jsem zmatená. Ten scénář, který je mým životem se začíná rozmazávat. Třeba ta červená lampa v šedém pokoji strašně zvláštně poblikává. Jako by se mělo stát něco hrozného. Ikdyž...je podivuhodné, co všechno dokáže udělat láska."

,,Ty nemůžeš být mnou. To nedává smysl. Já mám své vlatní problémy, nemůžu se zabývat problémy své filmové role. Nemůžu otěhotnět a navíc mě pronásledují zlé představy..."

,,Já mohu za tvé zlé představy. Vždyť já, Sue, jsem byla i tenkrát v Polsku. Zemřela jsem, byla jsem zabita. Vždyť víš. Šroubovák, ošklivá věc. Kvůli svému románku s tím podivnym chlapem. Ale otěhotněla jsem. I ty otěhotníš, až se staneš mnou. Pamatuj si, ten šílenec umí ovládat davy. Ale stejně nakonec zmizí jako nějakej fantom. A tebe nechá zabít."

,,Já se mu postavím, historie se nesmí opakovat. Sue už znovu nezemře. Ta lampa...Ten muž, který má její žárovku v ústech, ani šroubovák v mém podbřišku. Nic z toho už mě nevyděsí. Je to celé jen film, který musí být tentokrát dotočen až do konce. Projdu celou říši, zamířím k těm dveřím, kde bude ten tvůj Fantom hlídat. Za těmi dveřmi je život. Normální život, plný modrých zítřků. Přemůžu fantoma. A potom..."

Nikki otevře dveře a vstoupí. Upírá dlouhý pohled plný štěstí i vzdáleného smutku někam před sebe. Šedý pokoj se rozjasní, dovnitř vnikne světlo. Tady její příběh zřejmě končí. Život plný modrých zítřků se otevírá pro někoho jiného.
Bezejmená černovlasá dívka se probouzí ze sna i z kómatu. Na chvíli se stala někým jiným a přemohla fantoma, onu věc, která jí držela hluboko v INLAND EMPIRE, říši někde uprostřed neznáma, plnou známých kulis a útržků skutečného světa. Nyní mohla tento svět opustit a probudit se do reálného. Vyjde z nestřeženého pokoje, v kterém není žádná televize, sejde ze schodů, kde je její manžel a nyní už šestiletý syn. Bylo jí odpuštěno.

lost_girl


* Nechci, aby někdo tenhle článek bral jako vyloženou interpretaci filmu Inland Empire. Stejně jako většina Lynchových filmů je to hlavně o procítění a v tom duchu jsem se taky snažil psát. Doufám, že jsem těm, kdo film viděli a přemýšlí nad ním, poskytl nějaké zajímavé myšlenky. Těm, kdo film neviděli, jsem ho buďto znechutil nebo na něj naopak navnadil.  Někomu jsem možná poskytl maximálně několik minut ztraceného času, ale takový už život  je :)



Gnaw Their Tongues - Bible, dějiny, sadomasochismus a psychoanalýza.

2. června 2010 v 20:13 | invertedgoat |  Hudební objevy
Žánr black metal v dnešní době nezná mezí. Bezostyšně se bratříčkuje s folkem, ambientem, industrialem, klasickou hudbou a vším možným, co vás jen napadne. Přitom si však většinou zachovává svojí tvář a většinou ničím překvapit nedokáže. Hudební projek takového chlapíka při těle, který si říká Mories GNAW THEIR TONGUES je na tom jinak. Dokáže šokovat. Dokáže zmrazit. Možná vás dokáže i nechat zírat s pusou otevřenou dokořán.
Hudebně jsou na tom GTT totiž všelijak. Základ tvoří povětšinou black metal spojený s hlukovou hudbou, zejména distorzemi. Tempo je občas zabijácky rychlé, ale většinou naopak zabijácky pomalé (Odtud jsou zřetelně slyšet vlivy drone muziky.) Další, skutečně obrovský, podíl má ambient, a to pořádně temný a atmosferický, protkaný těmi nejznepokojivějšími samply. A poslední vliv je klasická hudba a pro ní typické smyčce (Kvůli tomuto aspektu jsou některá alba GTT označována za bizarní druh opery.)
Výsledek? Koulervoucí, nervydrásající zároveň a nutící k zamyšlení.

Samotný název Gnaw their tongues pochází z Bible, knihy knih, dovolím si část citovat:

,,The fifth angel poured out his vial upon the seat of the beast. By the throne of the beast must be meant the seat of his power.  And they - His followers. Gnawed their tongues - Out of furious impatience."

To však ani zdaleka není jediný moment, kdy GNAW THEIR TONGUES citují Bibli. Biblických samplů je po všech albech roztroušený nesmírný počet. Takže křesťanská kapela, říkáte si? No, snad ani nemusím dodávat, že se mýlíte. Všechny citace mají téměř výhradně temný charakter a dokonale nám vypichují všechna zvěrstva, která se v Bibli, knize nejsvětější, nachází. Vzpomínáte na babylonskou děvku se sedmi rohy a deseti hlavami? Přesně o této milé dámě je jedna z nejlepších skladeb, autenticky nazvaná Seven Heads, Ten Horns. Občas skutečně dojde i na pochlvalné samply určené Ježíši Kristu, ale v popředí pak buďto ječí Mories, nebo nějaká slečna, která byla pravděpodobně uznána za kacířku.
Středověké mučení je další výrazné téma, kterým se projekt GTT zabývá. Zjevně je to narážka na to, co s sebou křesťanství, ale vlastně náboženství jako takové přineslo. Některé skladby jsou těmto hnusným praktikám věnovány. "Zářným" příkladem budiž skladba Nihilism: Tied Up And Burning, což je jedna z nejrychlejších věcí od GTT vůbec.
Že by však Mories násilí odmítal, se říct v žádném případě nedá. Zvrhlostmi totiž jeho desky jen hýří (viz. celé album All The Dread Magnificence Of Perversity.) On ten sadomasochismus je obsažen vlastně v celém konceptu GTT. Všechno do sebe řinčivě zapadá, ječí to, kvílí to, svazuje nás to. Víme, že posloucháme něco, co je po všech stránkách ,,nekorektní", ale baví nás to. A Mories se na nás zpoza reprosoustavy škodolibě usmívá a vyplazuje jazyk.

My body is not a vessel, nor a temple. It's a repulsive pile of sickness.

Ono se může z toho všeho, co jsem napsal zdát, že hudba Gnaw Their Tongues nemá člověku, který je duševně v pořádku, co říct. Musím uznat, že je to nejspíš pravda :). Ale ono to celé šílenství má i jiné dimenze. Mories má totiž za ušima. Dokáže nás do toho všeho stáhnout  nouzovými vchody.
Jedním z nich je podmanivá atmosféra jeho díla. Za celou dobu poslechu budete pociťovat různé druhy mrazení. Od toho příjemného až po to nesnesitelné. A zmáčknout tlačítko STOP vám napětí prostě nedovolí. Druhý nouzový vchod je až prapodivná sofistikovanost v chaosu. Někdy mi totiž přijde, že Mories musel studovat psychologii. Ta uměle vyvolaná práznota, kterou ve vás některé skladby způsobují, vyžaduje skutečné umění ze strany interpreta. Je to něco, jako když se deset minut díváte na expresionistický obraz,. Nemáte tušení proč, ale v tahuje vás do sebe. Viz. v písni Another Study In Bleakness And Despair je už z názvu patrno, že nejde o bezúčelnou zvrhlost.

Dalším aspektem inteligence celého projektu jsou skutečně rozsáhlé znalosti jak křesťanství, tak  i bizarních orientálních a pohanských zvyků a rituálů. Například split s undergroundovým projektem Sick To The Back Teeth nese název Constructing Of Enochian Temples. Enoch je postava z Bible, která prý žila před potopou 356 let a byla pradědečkem Noeho. Enoch, jelikož celý svůj život chodil s Bohem, údajně nezemřel, ale ,,Bůh si ho vzal k sobě." Zajímavý námět pro album takového projektu, jako je Gnaw Their Tongues.

GTT zkrátka tvoří hudbu, která si najde svoje příznivce, odpůrce a spoustu lidí, kteří jen nechápavě a znechuceně zírají. Hudbu, kterou prakticky není možné slovy popsat. Jediné doporučení na závěr: Pokud budete poslouchat tuto věc delší dobu v kuse, tak si po skončení pusťe něco veselého. V dlouhodobém měřítku to má celkem negativní dopad na lidskou psychiku . :)

No a na úplný závěr, několik mp3.
 Seven Heads, Ten Horns - Album Spit At Me And Wreak The Havoc Of My Flesh
...Gnaw Their Tongues In Pain- Album Spit At Me And Wreak The Havoc Of My Flesh
Glossolalia - Album Constructing Enochian Temples


gtt1
gtt2






Skrz smyčku aneb Pointa s otazníkem

1. června 2010 v 21:35 | storm |  Velmi chytré řeči
Letmo se podíváš o zrcadla. Jenom jedinej nevinnej pohled, kterej v sobě nemá žádný očekávání. Když ale spatříš ten ksicht, co tam  na druhý straně visí v prostoru, rozloží se kolem něj automaticky rámeček jak z westernu a pod tím zjevem se objeví nápis WANTED. Znáš ten pocit? Je to jako, když tě v půl šestý vzbudí melodie mobilu, kterou nesnášíš ještě víc než ráno samotný. Prostě je to pěkně na prd.
To ty už dávno víš. Když rozleješ svoje kafe na ubrus utkanej z nadějí, narazíš si palec o práh velkejch očekávání a jako každej den klejíce a kulhajíce vyrazíš na cestu od nikud nikam, tak už se ani nelituješ. Máš jenom chuť si dát pořádně přes držku, protože víš, že si za všechen tenhle hnusnej stereotyp můžeš sám.
Ale přesto jdeš svojí nekonečnou cestou ve tvaru osmičky dál. Potkáváš na ní útržky hlasů, který k tobě mluvěj. Útržkovitě jim odpovíš, ale dál se nic neděje. Echa dialogů mizej někde za tebou, topěj se ve spirále. Potkáváš obličeje. Každej je jinej. Když ale rozostříš zrak, tak splývají v jeden. Jeden bezvýraznej obličej roztříštěnej do tisíců svejch vlastních kopií. Když tu najednou mezi nima narazíš na něco, co vypadá jako upřímnej úsměv. Chvíli na to zíráš a podvědomě se ti rozjížděj koutky rtů. Po chvíli psychickýho boje usoudíš, že to, na co ses díval, nebyl ničí úsměv. Bylo to tvoje přání zachytit pro sebe nějakej fragment štěstí, kterej by byl skutečnej.
A to taky uděláš. Vezmeš si ten Úsměv, ať je skutečnej či ne, a s jeho obrazem před sebou kráčíš dál. Osmičková cesta se začíná tvarovat. Jen ty a tvůj Úsměv. Říkáš si, že jsi přeci jen našel něco, co tě vyvede z tvýho stereotypu. Dokonce chvilku začneš věřit i v šťastný konce. Jenže, čím déle se na Úsměv zasněně díváš, tím víc se ti ztrácí před očima. A s příchodem k tobě domů zmizí nadobro.
Kolikrát se tohle už stalo? Chvíli se díváš do světla lampy a zkoušíš svojí nepříliš rozvinutou telepatií můrám říct, co cítíš. Můry? Neboj, ony jsou na tom stejně. Jdou si, plný naděje, plný velkejch očekávání, za tím svým světlem žárovky. Ty jim žárovku zhasneš a ony letí dál. Věří, že najdou nějakou, která nezhasne. Stejně jako ty. Pokud ještě věříš. Jdeš spát a tvoje hlava , jako každou noc, maže sama sebe. Je to snad pud sebezáchovy? Nebo to dělá nějaká ruka nahoře za tebe? Vždyť na tom nesejde. Stejně se ráno zase vzbudíš, vstaneš a zamíříš do koupelny zkontrolovat toho šmejda, kterej za to všechno může.
Letmo se podíváš o zrcadla. Jenom jedinej nevinnej pohled...



Mezbow -BDSM, zeleninový salát a Rock'nRoll

1. června 2010 v 18:08 | storm |  Hudební objevy
,,O hudebních extrémech vím všechno. Nic mě už nemůže překvapit. Sjel jsem diskografii Anaal Nathrakh na jeden zátah... Cože? Říkáš, že máš něco, co mě odrovná? Haha. Tak se ukaž s tou svojí slávou. Merzbou říkáš? No, název moc nabušeně nezní. Uvidíme, co je vevnitř. Volume doprava, PLAY!"
Chcete vědět, jak ten dotyčný fiktivní znalec dopadl? Nevím a domýšlet si to ani nechci.

Noise. Hluk. Rámus. Říká vám ten pojem něco? Zkuste si pod ním něco představit. Něco, co vám trhá uši. Máte to? Tak, a teď to celé překryjte několika vrstami dalších podobných hluků. Hotovo? Nyní si představte, že ta šílená kakofonie trvá minutu. Jste absolutně rozladění. Dali byste cokoliv za to, aby ten randál přestal. Jenže on nepřestává. Trvá už pět minut. Vaše uši už si trochu přivykají, ikdyž pořád krvácí. Deset minut. Tržné rány ve vašich bubíncích se pomalu zacelují. Patnáct minut? Dostávate se do stavu meditace. Dvacet minut. Fajn. Můžeme přejít na další skladbu.

Takto by se s trochou nadsázky dala popsat hudba všestranného avantgardního umělce z Japonska, jehož jméno zní Masami Akita. S projektem Merzbow na hudebním poli působí  už od počátku osmdesátých let. Za tu dobu stihl vydat přes 200 alb (čtete dobře, žádná nula navíc!) a hrát v nesčetném množství kolaborací. Navíc působil např. jako novinář a spisovatel. Vskutku zaměstnaný chlapík.

Jeho první "hudební díla" byla zaměřená na avangardní směry jako surrealismus a dadaismus. (Z těch bych mohl vypíchnout např. Batztoutai With Material Gadgets(Decomposed Works), Antimonument nebo Mechanization Takes Command.) Jedná se o čistě analogový hluk s nasamplovanými zvuky přírody, továrny nebo vlastně čehokoliv vás napadne. Jesli vám něco říká hnutí dada, tak toto je přesné zvukové zobrazení.

Další téma, které si Masami v osmdesátých a ranných devadesátých letech oblíbil, byla pornografie, a to především BDSM. Abych zvýraznil alba s touto tematikou, vyšel CD box zvaný Pornoise, dvě kazety Nil Vagina Loops a krásný, znepokojující, téměř ambientní kus s příznačným názvem Ecobondage. Až do této doby se u skladeb převážně objevuje základní rytmus a analogový rámus, v kterém nechybí ani autentické samply.

Nyní přicházejí na řadu desky a kazety, se kterými si rozumím už o něco víc. Například takový Pulse Demon je pro posluchače profesionálního randálu takovým malým kultem. Rytmus se objeví jen málokdy. Zvuk většinu času připomíná deset cirkulárek vedle sebe, přičemž každá řeže jinou rychlostí. Budiž, občas se ozve něco jako beat, ale ten je vzápětí rozdrcen zubní vrtačkou a rozmačkán mezi kovovými činely. Názvům skladeb jako My Station Rock nebo Ultra Marine Blues se zkrátka věřit nedá. Ještě dále v tomto trendu jdou alba jako Venereology (které dokonce obsahuje "vokály" a jednu z nejlepších skladeb od Masamiho, Ananga Ranga) a Green Wheels (extrém nejextrémovatější).
V devadesátých letech však na svět přijdou i alba o mnoho poslouchatelnější (tento termín berte v žánrových mezích!!!) Mezi moje nejoblíbenější patří psychedelická věc Hybrid Noisebloom, svěží Tauromachine a hororově laděná Dharma.

Veliká změna nastává,  když se Masami stane veganem, podepíše PETA a pořídí si laptop s nálepkou MEAT IS MURDER, která k němu nyní už neodmyslitelně patří. Notebook přináší pro projekt Merzbow spoustu nových možností. Jednak ostré elektronické beaty (kterých naplno využívá např. na albech Merzbird nebo Merzbeat) a za druhé dává větší prostor atmosféře, potažmo melodii. Například desku Offering bych se místy nebál označit za trip-hop, nebo dokonce takový hlukový chill-out. Některé pasáže v Amluxu jsou zase ponořeny hluboko v dronové meditaci. Naprosto jedinečný zářez v diskografii je album Merzzow, které je stavěno především na atmosféře a taková skladba Looking Inside Out by se hodila do nějakého filmu Davida Lynche.
Jak jsem zmínil, Masami Akita je veganem a aktivistou za práva zvířat. Jeho alba za posledních deset let jsou tohoto zvířecího náboje přímo plná. Vše vrcholí až třináctidílnou sérií Japanese Birds, kde jako důležitý prvek vystupují Masamiho ostré (neelektronické) bicí. Některé části této série patří k mým oblíbeným albům Merzbow za celou dobu existence, ale jiné jsou naopak naprosto bezduché a nemají co říct.

Sečteno a podtrženo, Masami si dělá, bude dělat co se mu zlíbí. Přiváže nás ostnatým drátem ke kůlu, bude nás kopat do rozkroku, rozřezávat nás cirkulárkou, kárat nás, že jíst maso je špatné a s ironickým úsměvem nám předčítat DADA manifest od Tristana Tzary. Ať bude dělat cokoliv, nedoporučuje se tomu naslouchat s hlasitostí vytočenou do úplně doprava. Pokud máte svojí sluchovou soustavu alespoň trochu rádi.

Chcete-li vidět kompletní diskografii, podívejte se tady.

MP3 (myslím, že u Merzbow je to legální)
Cow Cow- album Amlux
Moon Over Bwana (Side A)- album Exotic Apple.
Slave New Desert- album Venereology
Escape The Captors - album Japanese Birds Part 12
My Station Rock - album Pulse Demon
Yellow Hyper Balls- album Pulse Demon

mrzbow