Raven's Rock - celé dílo
21. června 2011 v 17:13 | invertedgoat
Jelikož jsem se rozhodl, že na blog.cz více-méně (ale spíš více) kašlu, přesunul jsem působnost na server určený pro pisálky - piste povidky, kam budu dávat i své budoucí věci. Celé Raven's Rock si můžete přečíst tady.
Mějte se a užívejte života :)
Raven's Rock, část 23
27. dubna 2011 v 22:54 | invertedgoat
|
Povídky
(...a dlouhá s nepřímo přímou návazností na díl minulý:)
Zac mezitím přemýšlel, zda náhodou nezažívá nějakou podivně rafinovanou noční můru, která se odehrává v jiné noční můře. Nebyl si jist, zda ještě nespí v motelu a pod oknem nestojí náklaďák TransAm.
"Dobře, Tome," řekl, "jsi teď Tom, že ano?"
"Kdo bych asi tak byl ksakru jinej?" zakvičel Tom a mnul si nadrcený nadočnicový oblouk.
"Vážně si ceníme toho, co pro nás děláš, ale-"
"Ale co?!" vykřikl Tom, "vážně si vážíte toho, co dělám, ale podezříváte mě z toho, že zabíjim lidi, zapaluju kostely a čas od času mi jen tak z rozmaru rozflákáte tlamu, když se mi udělá nevolno?"
"Ne, Tome. Ty jsi nám lhal. Když jsi tohle místo objevil, žádný tvůj kamarád Richard s tebou nejel. Proč si začal lhát? A proč si začal těm svejm lžím věřit?"
"Cože?" zeptal se zoufale Tom.
Zac se chtěl pustit do vysvětlování, ale Julia ho přerušila: "Počkej, Zacu. Takhle to nefunguje. Než člověk začne trpět skutečným rozdvojením osobnosti, nejdříve ho doprovází zvukové a vizuální halucinace. Když sem Tom přijel poprvé, asi tu vážně viděl všechny ty hrozivé nápisy. A něco tak podivného jako prázdná vesnice, kde jsou jenom havrani na střeše kostela, v jeho vnímání, v jeho duši, udělalo takovou prasklinu. A ta se začala prohlubovat. Tome, jak to bylo dál? Jel jsi za svými kamarády, říct jim o svém vlastním městě duchů?"
"Já nemám ponětí, o čem to tady mluvíš, Julio," zasténal Tom.
"Prosím, odpovídej na mou otázku. Jel jsi o svém objevu říct svým kamarádům?"
"Ano, hned ten den k večeru jsem to kamarádům v mém rodném Robin's Valley pověděl."
"Jenže oni ti nevěřili, viď?" řekla Julia a naklonila při tom hlavu na stranu a část vlasů se jí přehoupla přes obličej. Zacovi bušilo srdce jak z toho, co se v posledních minutách děje, tak z Juliiny osobní magie, která pro něj činila každé její slovo a pohyb dokonalým.
"Ne, všichni mě měli za vola, až na -"
"Pst. Kdy ses poprvé seznámil s Richardem? Povídej mi všechno."
Tom bolestně zavzpomínal: "No popravdě řečeno, je tomu dlouho, co jsem ho poznal. Bylo mi tak sedmnáct, jemu mohlo být patnáct a bylo to na táboře. Byl to hodný kluk, ale jeho vrstevníci ho nesnášeli, protože byl tak trochu podivín. Totiž, mluvil v jednom kuse o snech a takových věcech. Holky ho moc nezajímaly, ale s klukama on se tak nějak po svém bavit chtěl. Proto se do něj spolutáborníci naváželi, že je to buzerant a tak. Já jsem ho neodsuzoval a on mi vyprávěl. O tom, že se mu mimo jiné každý den zdá sen, o nějaké vesnici, kde bydlí jen lidi, kteří ho mají rádi a že on tu vesnici každý den hledá, ale marně. Požádal mě, jestli bych jí případně nehledal s ním, protože ve dvou by to určitě šlo líp. Mně bylo ale konec konců 17 a takovéto dětské sny už mi nic moc neříkaly a na to, abych pochopil, jak ten člověk zoufale shání spřízněnou duši, jsem byl ještě moc pitomej. Přesto jsem mu řekl, že klidně. Ani nevím proč, asi mi ho bylo líto. A tak upřímnej úsměv, jakej on tenkrát vykouzlil, už jsem v životě neviděl."
Tomovi po tváři skápla slza: "Když si pomyslím, co se z něj dneska stalo,"
Julia se na Toma dívala překvapeně i dojatě, ale záhy pokračovala ve výslechu: "A co se s Richardem stalo potom?"
"Tím, že jsem se Dickem bavil, jsem klesl u některých kluků. Rázem ze mě byl taky buzerant, ale to mi bylo docela jedno, jsem rozenej flegmatik. Jenže kdybyste Dicka viděli. Od té doby jen zářil. Jednoho rána, byl to poslední den toho tábora, mě vzbudil ve stanu ještě před rozcvičkou, možná ještě ani slunce úplně nevyšlo, a vedl mě někam do lesa. Řekl, že pro mě má překvapení, na kterém dělal celou noc. Pak mě dovedl k jednomu stromu a řekl mi, ať zavřu oči. Když jsem tak udělal, otočil mě, řekl mi, ať je otevřu a já - viděl domek. Jeho fasáda byla z klacků a střecha byla z lískových prutů prokládaných listy lopuchu, to si pamatuju úplně živě. A před tím domem stála taková podivná věc. Byl to jakýsi chuchvalec šišek, žaludů a provázků stojící na čtyřech klaccích zapíchnutých v zemi.
Dick mi řekl, že je to první dům naší vesnice přátelství, kterou už nebude hledat, nýbrž na ní bude pracovat. A ta podivná věc? To byl pes, který měl ten dům hlídat. Já i přes moji tehdejší blbost byl takovym zvláštnim způsobem dojatej, poplácal jsem Dicka po rameni, a řekl jsem mu, že to bude dobrý a jeho vesnice přátel se určitě rozroste. A milej Richard štestím málem puknul a i v táboře pořád mluvil o našem domě a o tom, jak ho náš pes uhlídá.
Takhle když o tom mluvím, vypadá to, jako by byl Dick nějakej infantilní, to on nebyl. Byl to náramně přemýšlivej kluk, akorát měl skoro infantilní radost z nově nabytýho přátelství. Jenže jak o našem pokladu pořád mluvil, někdo z těch pubertálních parchantů se o tom doslechl, domeček vyčmuchal a zničil. Když pak byl rozlučkovej táborák, u kterýho všichni, včetně vedoucích, no a vlastně i mě chlastali, přišel opilej Pete House, a řekl, že nám rozbili buzerantský sídlo, který našli po smradu hoven našeho psa. Vrhnul jsem se na něj a strašně jsem ho tenkrát zmlátil. Myslím, že měl zlomenou ruku a nějak chytnul od táboráku, takže schytal i nějaký popáleniny. Měl jsem průšvih, ale Dicka ta ztráta vzala tak, že ještě poslední den utekl z tábora, aniž by mi nechal na sebe nějakej kontakt. Ach jo," povzdechl si Tom po dlouhém vyprávění.
Julia mu položila ruku na rameno: "To je moc smutný příběh, Tome. V pořádku?"
"Jo, jo," řekl Tom a vysmrkal se do kapesníku.
"A kdy jsi viděl Dicka potom?"
"To bylo asi o devět let pozdějc, právě když jsem se vrátil domů z Raven's Rock."
Julia přivřela oči a v jejím pohledu bylo vidět vítězství, o které však nyní evidentně tolik nestála: "Takže jsi ho devět let neviděl a z ničeho nic jsi ho spatřil ve svém rodném městečku? Popiš mi prosím to setkání."
Tom se opět zatvářil utrápeně:"Vím, že jsem se o Raven's Rock v hospodě bavil s klukama, kteří mi nevěřili. Nějak mě to moc nepřekvapovalo, já bych si na jejich místě taky nevěřil. Ale ta prázdná vesnice a to všechno mi děsně hučelo v hlavě. Jenže jsem taky dost vypil, takže si to setkání s Richardem nepamatuju přímo do detailů."
"To nevadí. Zkus to."
"Dobře. Vyšel jsem z hospody jako první z kluků. Na ulici zrovna problikávala lampa, a jak jsem byl připitej a zvyklej na útulný světlo naší hospůdky, dost mi tohle protivný blikání vadilo." Tom se zasnil a opět vypadal, že se kouká do prázdna, ale v očích měl pořád dobrosrdečný tomovský výraz.
"Když jsem se rozkoukal, všimnul jsem si, že pod tou lampou stojí člověk. Měl na sobě maskáčový tričko a dlouhý černý kalhoty. Jeho vlasy byly černý a docela dlouhý, ale zase ne nějak moc, prostě takovej odrostlejší klasickej účes. Chvíli na mě upřeně zíral, takže jsem začal zhypnotizovaně zírat na něj. Byl jsem napitej a ta lampa jak blikala, dělala divný zvuky a mně se z toho začala trochu motat hlava. Když tu on najednou promluvil. Řekl: "Taky tě tak štve, jak ta lampa probleskává, Tome? Mně už z toho hrozně pálej oči."
Já čuměl jak puk, prostě jsem netušil, co se děje a jak je možné, že ten člověk zná moje jméno. Přistoupil jsem k němu o pár kroků blíž a v tom jsem ho poznal: Byl to Dick. Pozdravil jsem ho a on na mě kývl, usmál se a pak mi řekl pomalu a pečlivě, velmi hlubokým hlasem: "Poslyš, Tome, mně se dneska zase zdálo o jedné vesnici. A v té vesnici bydlelo spoustu lidí. Lidé v maskách tančící okolo velkého táborového ohně. Akorát nebylo jasné, zda jsou maskami ty bílé plastové věci, co mají ta stvoření podobná lidem na obličejích, nebo lidská těla, co onu neživou plastovou věc podpírala. V tom snu jsem se také podíval, jak je na tom ta slavná budoucnost a zjistil jsem…Ale kdeže, nebudu tě zatěžovat svými vizemi, když tě vidím po tak dlouhé době. Jak se máš ty?"
A já v té chvíli ani nevěděl, jak se mám a tudíž ani nevím, co jsem mu řekl. Jenom vím, že jsem mu řekl o svém nálezu. On přikývl a říkal, že se chce příštího dne jet se mnou na to místo podívat.
A pak se mi úplně překlížily oči a já upadl. Pamatuju si jen to blikání lampy. A to, jak jsem se vzbudil ve své posteli. Příští den u mě odpoledne Richard zazvonil na dveře a vypravili jsme se podívat se sem, do města duchů, ale ten příběh je vám už známý."
Zac se dlouze zahleděl na Toma: "říkal jsi, že si to setkání nepamatuješ do detailů, ale mě spíš připadá, že si pamatuješ jenom detaily. A navíc, pokud si dobře pamatuju, tenkrát jsi mi říkal, že Richard byl jeden z chlapů v hospodě a že se odhodlal jet s tebou."
Tom zaúpěl: "Tak byl před hospodou, no! Co po mě sakra vlastně chcete?"
Julia řekla tiše a vlídně: "Tome, žádný Richard s tebou do tvého města duchů nejel."
"Cože?" vykřikl Tom, "vždyť jsi tenkrát nebyla ještě ani na houbách, tak co do toho máš co mluvit, holka bláznivá!?"
"Víš, jak jsem Zacovi říkala o té malé pomyslné prasklince, která v tobě vznikla, když jsi poprvé přijel do Raven's Rock?"
"Vím a nepochopil jsem to."
"Ta malá prasklinka se zvětšovala a hledala něco, čím by se naplnila. Vrtalo ti hlavou, jak je možné, že se před tebou z ničeho nic objevila vesnice, ve které není živé duše, a proto ti začaly, a v opilosti asi o to víc, pracovat v podvědomí asociace. Vybavil se ti tvůj nešťastný kamarád z tábora, Richard. A slyšel jsi někdy o nemoci zvané schizofrenie?"
"To je to posraný rozdvojení - Ale co to má ke všem čertum podle vás co k dočinění se mnou?"
"Když se tě tahle nemoc chytí, nemáš hned rozdvojenou duši, to si myslel i tady Zac," usmála se Julia a šťouchla do Zaca palcem, "ale nejdřív slyšíš a vidíš věci, které se ve skutečnosti nedějí. Takže zpátky k tomu podvědomí. Vybavil sis Richarda, a když jsi byl trochu připitý, vyšel jsi ven a v tom blikáním a tvém motání hlavy jsi ho skutečně spatřil. Jenže já si myslím, že to nebyl Richard z masa a kostí. Nikdo jiný než ty by ho u té lampy stát neviděl."
"To je ale strašidelný," odplivl si Zac a Tom na Juliu vytřeštil oči. Než však stačil cokoli vyslovit, Julia pokračovala v psychoanalýze 30 let staré historie.
"Další den se ti Dick zjevil znova a vy jste spolu odjeli do Raven's Rock, kde jste byli oba úplně u vytržení z toho, že něco jako Raven's Rock existuje. A po cestě zpět se Dick začal chovat divně, říkal, že tam chce zůstat. A nakonec, jak říkáš, odešel z tvé dodávky. Jenže on se nevypařil jen tak do lesa, jen zmizel z tvého zorného pole a zůstal v tobě. Ty o něm nevíš, on neví o tobě, a přesto spolu žijete v jednom těle."
Tom nevěděl, co říci logického na svojí obranu a tak se začal bránit tím, co zůstalo po ruce: "To není možné, ne! Diane Mourningová tu taky chtěla zůstat a mladej Johnny umřel, když jel v autě za mojí dodávkou!" křičel Tom.
"To je asi pravda, ale proč se tohle místo chová tak jak se chová, to vysvětlit nedokážu."
"Takže chcete říct, že jsem zapálil kostel, zabil starýho Taylora a málem zabil toho rozklepaného stařečka?!" vykřikl Tom.
"Ne, ty ne. To ten v tobě," podívala se Julia smutně. Proč myslíš, že máš rozbitou hlavu? Když jsi omdlel, vstal jsi a tvrdil jsi, že jsi Richard a k těmto činům ses přiznal. Ale neboj, my neodsuzujeme tebe, jako Toma. Jen se musíš zbavit toho parazita v sobě."
Tomovi poklesla čelist a na obloze vyšlo zpoza protrhaných mraků slunce, které ozářilo všechny stromy, všechny domy a rozsvítilo kapku naděje třiceti devíti lidem. Od té doby, kdy jich ve vsi žilo čtyřicet dva, dva zahynuli a jeden, ač o tom sám nevěděl, neexistoval. Takže v Raven's Rock bylo všeho všudy pouze 184 lidí.
Na hřbitově zůstal jeden hrob volný, a nikdo už se pak nedozvěděl, komu měl vlastně patřit.
Raven's Rock, část 22
27. dubna 2011 v 22:49 | invertedgoat
|
Povídky
(tentokrát kraťoučké)
V policejním autě uhánějícím horskou silnicí seděli na zadním sedadle vedle sebe John Zubrowski, Hopkins a tajemný občan městečka Shady Stones - Richard Pinewood.
Hopkins se obrátil k Dickovi, který se tvářil naprosto nezúčastněně: "Richarde, co se ti dneska zdálo?"
Richard se zamračil: "Ne, tak to není. První se mám ptát já."
Hopkins pokrčil rameny: "Dobrá tedy?"
Richard se pousmál: "Tak, mladíku, co se ti dneska zdálo?"
"Zdálo se mi, že na mě někdo křičí a nadává mi, poté, co jsem se zastavil před jeho domem," řekl Hopkins provokativně a periferním pohledem sledoval Dickovu reakci, která však nevypadala podle Hopkinsových představ o zběsilém výrazu tváře a pokusu o útok.
"To mně se zase zdálo, že vidím městečko. Jenže představ si, chlapče, v tom městečku nikdy nikdo nebydlel."
"A jak to víš, Richarde?"
"To je zvláštní otázka," pronesl Dick zamyšleně, "ale asi ti na ní odpovím."
"To mě moc těší," uchechtl se Hopkins, který se cítil na výši, když měl Dick pouta.
"Vím to, protože ani jednou, když jsem ten sen měl, v tom městečku nikdo nebyl."
"Ale jak víš, že se ti lidé před tebou neschovávali? Třeba jen nechtěli, abys je viděl."
Dick se zamyslel a po chvíli řekl: "Asi máš pravdu. Třeba v tom městečku lidé opravdu jsou. Jenže se stejně nemohou dostat ven. Víš proč?"
Hopkinsovi to vlastně už bylo jedno, protože jeho původní záměr byl pouze Richarda vyprovokovat, ale i tak pokračoval v rozhovoru: "Proč myslíš?"
"Protože to městečko je jenom v mojí hlavě," usmál se Richard vcelku přátelsky a Hopkins si uvědomil, že mu už ani nepřipomíná toho špinavého šíleného burana, s kterým se setkal dopoledne. Na obloze byly sem tam vidět hvězdy a měsíc ozařoval úbočí hor.
"Fajn, mám ještě jednu otázku," zamrkal Hopkins a zhluboka se nadechl.
"Proč nekrmíš svýho psa jinak než holí?"
Dickova dosud poměrně přátelská tvář zatáhla do onoho šíleného šelmího výrazu, který Hopkins spatřil, když se na Dicka díval zvenčí.
"Nikdy," zavrčel Dick a škubnul s sebou na poutech, "už nikdy ve svym posranym životě ani necekneš nic o mym psovi a mym domě. Nebo tě uškrtim holejma rukama, ty hajzle!"
"Klid tam vzadu, Dicku!" ozval se policista s černými brýlemi.
"To je v pohodě," řekl Hopkins trochu zaskočeně, "tak já se pokusím zeptat jinak."
Opět se hlasitě nadechl, usmál a vypravil ze sebe: "Richarde, proč si myslíš, že někteří lidé nekrmí a bijí svá zvířata?"
Dick se evidentně uklidnil: "No, zřejmě proto, že jsou zlí."
"A myslíš, že ty sám jsi zlý?"
Dick se zatvářil zamyšleně: "Ne, já…Já nevím."
Hned poté nasadil Richard smutný výraz a zahleděl se do zpětného zrcátka, jako by ho mrzelo, že bílé pruhy silnice tak rychle mizí za autem. V tom se jeho pohled střetl s pohledem policisty v černých brýlích. Policista rychle zrak odvrátil a řekl: "Víte, co Dick mimo jiné nesnáší? Když na něj někdo civí. Asi je pak nějakej nesvůj nebo co. Takže se mu radši moc do těch jeho očí nedívejte."
Hopkinse právě přestalo bavit Richarda provokovat. Zjistil, že ten člověk je zřejmě vážně nemocný, a proto ho mrzelo, že se snažil si ho dobrat. Začal vzpomínat na Zaca, kvůli kterému v celé téhle prapodivné situaci byl a přemýšlel o tom, zda Zac zmizel ze stejného důvodu jako Arnoldovi příbuzní, nebo to má něco společného s gangstery a jahodovými tvarohy, které chutnají jako vychlazené pomeje. Nejvíce však přemýšlel o tom, jak rád by zašel se Zacem na pivo, vynadal mu, a pověděl mu všechno, co zažil.
Raven's Rock, část 21
22. dubna 2011 v 11:14 | invertedgoat
|
Povídky
***
Někdo se probudil a rozhlédnul se kolem sebe. Ve vzduchu bylo něco nového. Nejenže se nacházel na místě, kde jsou světla, ale také na Něm spočívaly páry očí. Ty oči jako by něco snad čekaly. A možná že čekaly něco od Něho. Jenže jak je to možné? To, co žilo pod světly, se ho přece vždy bálo. Někdo se otočil a uviděl své dílo zkázy.
Ano, pomyslel si, Nic musí zvítězit. Tohle místo patří množině Nic a něco skutečného tu nemá mít žádné místo. Vždyť tu už jsme přeci všichni, všech 185 párů očí, včetně těch mých, mých očí co pálí.
Někdo se opět pokusil zkontrolovat budoucnost. Jenže to nešlo. Budoucnost nesplňovala požadavky, které na ni byly kladeny.
Potom Někdo udělal poslední věc - Zkontroloval sám sebe. A zjistil, že vše je špatně.
"Slyšíš, Tome? Probuď se!" zakřičela Julia Tomovi do obličeje.
Tom otevřel oči. Byly stejné jako obvykle, ale Tom sám měl ve tváři takový výraz, jaký si na něm nikdo nepamatoval. Chladný a tvrdý výraz, s pohledem upřeným do dálky.
"Tome, už mě slyšíš?"
Tom se otočil směrem k Julii a zeptal se: "Kdo je Tom?"
Páry očí okolo něj se zatvářily překvapeně.
"Ty jsi Tom. Ty jsi ten člověk, který nám vozí jídlo, oblečení a pomáhá nám. Člověk, kterého máme rádi."
"Já jsem Richard," odvětil Tom a v jeho hlase byla slyšet jistota.
Všechny páry očí zděšeně ustoupily, včetně těch Juliiných. Pak bylo chvíli ticho. To zlomil až Juliin hlas "Dobrá tedy, Richarde, pověz nám něco o sobě."
"Jsem Richard, první člověk, který se narodil v Raven's Rock. Nevím, kdy to bylo, protože čas vůbec není důležitý," říkal Tom naprosto netomovským tónem a měl při tom v obličeji dokonale vykreslený výraz šíleného vizionáře, "Narodil jsem se, když se tohle místo narodilo. Tohle místo je svět, který byl pro nás všechny stvořen. Tohle místo je jediný svět."
Několik lidí se dralo davem na jeho samý okraj. Někteří směrem ven, někteří co nejblíže k centru dění. Zac byl jedním z té druhé skupiny.
"Richarde," zeptal se s rozbušeným srdcem, "proč myslíš, že je tohle místo jediným světem? Já si třeba myslím, že je tu ještě jiný svět, mnohem lepší."
"Zde spočinul jsem a spočinu znovu, sem vkročil jsem, ale nevykročím ven. Tak tomu je, člověče," řekl Richard, aniž by za celou dobu rozhovoru vstal ze země. Poté začal pomalu recitovat číslice, které, jak si Zac vzpomněl, byly napsány na dveřích nemocnice: "66660009999. Víte, co to znamená?"
Julia se Zacem se na sebe zmateně podívali.
"To není číslo, to znamená uzavřený kruh. Co se stane, když šestky a devítky obklopí tři nuly? Cesty zpátky není, protože se obrazec uzavřel. Je jenom tohle místo a pak není Nic, respektive je Nic. A ta věc, které říkám Nic, bude brzy i tady."
Zac si vzpomněl na svůj včerejší sen, ve kterém mu jeho tajemný spolujezdec něco podobného říkal a dostal znovu onu šílenou chuť utéct, jako když se v Raven's Rocku ocitl poprvé. Julia, které Zac onen sen vyprávěl, si té podobnosti všimla a významně a vyděšeně zároveň se na Zaca podívala.
Nad Havraní horou se opět začernala obloha, ale vše nasvědčovalo tomu, že mraky se rozhodly plout na druhou stranu.
"Richarde, chtěla bych se tě na něco zeptat," řekla Julia přesvědčeně.
"Ptej se," zahřměl Richard, těžkopádně se zvedl, a dal se do kroku.
Julia pohupkávala za ním a Zac jakbysmet.
"Co si myslíš o Tomovi?"
"Říkám, že ho neznám. Neznám nikoho z vás," zahučel Richard v Tomově těle.
"Vzpomeň si na den, kdy ses narodil. Neviděl jsi tehdy někoho…Jak bych to řekla…Odjíždět odsud?"
"Na to si nevzpomínám. Ale za to si vzpomínám, jak tady ještě před chvílí hořel kostel. A jak někdo ztratil hlavu. Za chvíli všichni ztratíte hlavu. A všichni budete hořet. Už vám to začalo," řekl chladně Richard a s nepřítomným výrazem kráčel stále vpřed podél elektrických stožárů, jako by chtěl vzdušnou čarou dojít na vrchol Havraní hory.
Když tato slova Zac slyšel tato slova z úst, které v podstatě patřily Tomovi, uvědomil si, že je nasnadě jediné možné řešení.
"Richarde, já nevím, jestli si to uvědomuješ," řekl nevinným hlasem, "ale, když nemáš svůj černý převlek a všichni víme, kdo jsi a co jsi provedl," pokračoval Zac, jak jen nejnevinněji dokázal, "jak jen můžeš doufat, že tě necháme odejít?"
Richard postupoval se svým lehce maniakálním výrazem kupředu: "Já si spíše neuvědomuju, jak někdo může přijet odnikud a začít mě pronásledovat, jako ty tři existence včera. Inu, varoval jsem je."
Zac, nechápajíc, o čem Richard mluví, se obrátil k Julii: "Myslíš, že když schizofrenik upadne do bezvědomí, probere se zpět ke své původní osobnosti?"
Julia pokrčila rameny.
"Fajn," řekl Zac, rozpřáhl se, jak nejvíce uměl a švihl pěstí do Tomova nepřítomného obličeje. Tomovo tělo se zapotácelo a pak upadlo naznak. Dav párů očí se začal opět přibližovat. A na obloze, na které vítr rozfoukal mraky tak, že sem tam prosvítal modrý cár, jako by bylo vidět, že se blíží konec. Nebylo však jasné, v jakém konkrétním smyslu to ta obloha myslí.
Raven's Rock, část 20
16. dubna 2011 v 10:46 | invertedgoat
|
Povídky
*Omlouvám se případným čtenářům, ale jednotlivé části nyní skáčou z jednoho dějiště na druhé a tak to pravděpodobně bude až do konce, který se tak trošku začíná přibližovat. Vlastně se přibližuje možná víc než si myslíte :). Kdybyste náhodou nevěděli, na jakou událost text navazuje, koukněte na část 18.
Hopkins s Johnem a Arnoldem stáli u rozmláceného Buicku a dívali se, jak mizí veškeré světlo, které po sobě nyní již zapadlé slunce zanechalo. Nastávající temnota a hory nad nimi je přikryly jako peřina zhmotněné úzkosti.
John volal kolegy policisty ze Shady Stones, kteří se měli dostavit s každou minutou.
"Víš, Johne, proč jsem s tebou tuhle práci vzal?" řekl Arnold ochraptělým hlasem a zapálil si cigaretu, "kromě toho, že jsem tvůj parťák?"
"Pořád věříš, že svýho bráchu s jeho holkou najdeš?"
Arnold pokrčil rameny a učinil dlouhý a zamyšlený potah. Cigareta se rozsvítila jako malá pochodeň a ozářila několik zrnek prachu v její nejtěsnější blízkosti. Vzduch voněl večerním lesem a vodou.
"Bůh ví. Dokud neuvidím bílý kameny s nápisem Robert a Samantha Blakeovi, můžu se s nadějí koukat a každej roh, do každýho stínu a probodávat očima každýho vousáče a každou černovlasou holku, kterou uvidím."
"A věříš?" zeptal se John, pozorujíc namodralý kouř valící od Arnoldových úst.
"Když vidím, co se v těhlech končinách děje, popravdě řečeno-"
Hopkins už nevydržel naslouchat rozhovoru bez nezdvořilého skoku do řeči.
"Arnolde, tobě se někdo taky ztratil?"
"Jo, nejseš v tom sám, kluku. Zlý věci se dějou furt a v tomhle kraji asi dvojnásob. Můj brácha s dcerkou jel z Jonathansvillu na den otevřenejch dveří její budoucí školy, která leží odsud na sever. Nikdy tam nedojeli a nikdo neví proč. Jejich auto nikdy nikdo nenašel. Když jsem se dozvěděl o tomhle případu s kamionem kdesi uprostřed lesů, nějak se mi v hlavě rozběhly takový podivný myšlenky. A myslím, že právě teď, jak tu stojíme u rozsekanýho auta za teplýho podzimního večera, moje podivný myšlenky tak nějak dobíhají do cíle. Byli jsme varováni, kurva."
Hopkins zpozoroval v Arnoldově tváři neurčitost smíšenou se smutkem a zároveň uslyšel i houkačky a uviděl světelný maják blížícího se policejního auta. Otáčející se modrá a červená světla vrhala podivné stíny jak na stromy kolem, tak na tři muže stojící u rozbitého starého policejního auta.
Policista ze Shady Stones zastavil hned vedle nich, vypnul houkačku, avšak majáky nechal zapnuté. Z auta vystoupil štíhlý muž středního věku, ostrých rysů s černými brýlemi na nose a podivně výrazným stylem žvýkání. Jeho vlasy byly uhlově černé a obočí husté. Hopkins si pomyslel, že člověk, který nosí černé brýle v noci, musí být nějakým zajímavým způsobem psychicky narušený. Avšak v záři blikajících světelných majáků si Hopkins nemohl nevšimnout, že na zadním sedadle policejního auta někdo sedí.
"Takže pánové, co se tady stalo?" pronesl policista tónem maximálního nadhledu a částečného pohrdání.
"Vidíte to samé co my," zabručel John.
"Hm," zakýval hlavou policista, "koukám, že jste byli varováni. Před čím?"
John začal vyprávět o důvodu návštěvy lesa v údolí.
Ten muž za mříží na zadním sedadle, pomyslel si Hopkins, já ho už viděl. Poznám to, i když se kouká jinam.
"Takže, pokud tomu dobře rozumím, vydali jste se do lesa hledat kamion," ušklíbl se policista a v jeho černých brýlích se odrazila světla protijedoucího auta.
John začal poněkud netrpělivě vysvětlovat a Arnold vytáhl z pouzdra další cigaretu.
Maskáčové triko, pleš…Toho muže na zadním sedadle jsem už viděl a není tomu dávno. Muž se otočil a i přes bezpečnostní mřížku pohlédl Hopkinsovi přímo do očí. Jeho oči vypadaly v modročerveném mihotavém světle temně a soustředěně. Po chvíli přemýšlení se Hopkins rozvzpomněl: Praskliny na zdech vypadající jako tváře, červené záclony, rotvajler… Tohoto podivína jsem viděl dnes dopoledne. Nebyl na mě dvakrát milý.
Mužovi oči se zúžily a zarývaly se do Hopkinse tvrdým pohledem. Poté muž přisunul obličej blíže, zvedl dlaně a zaryl je do mříže, takže vypadal jako dravá šelma v kleci žíznící po krvi. Hopkins se lekl a odvrátil pohled na Johna, Arnolda a žvýkajícího policistu v černých brýlích.
Žvýkající policista zakroutil hlavou a řekl: "Zvláštní."
Arnold s Johnem přikývli.
Žvýkající policista také přikývl. "Hned zavolám někoho z laboratoře, ať na tom vašem křápu zkusí sejmout otisky a zítra to tady pořádně prověříme."
Arnold s Johnem přikývli.
Žvýkající policista vytáhl z pouzdra velký neforemný mobilní telefon, stiskl dvě tlačítka a do sluchátka zabručel: "68 jižní, asi tak šestej kilometr. Přijeďte sem s nářadíčkem, čekám tu na vás."
Hopkins sebral odvahu a otočil se zpět na člověka na zadním sedadle policejního auta. Ten byl opět otočen hlavou k lesu. Hopkinsovi přeběhl mráz po zádech a v obavách z toho, že by podivín mohl opět zaujmout onu děsivou šelmí pozici, zase raději pohled odvrátil.
"Prosím vás, strážníku?" zeptal se dosud mlčící Hopkins.
Policista pozvedl nad svými černými brýlemi obočí do tvaru otazníku.
"Co je zač ten chlap u vás v autě?"
John Zubrowski i Arnold Blake se jako jeden muž otočili. Hopkinsův pohled okamžitě sklouznul na onoho podivína v autě. Podivín zřejmě vycítil cizí pohledy, otočil se, vytřeštil oči, otevřel ústa dokořán a po celé jeho tváři se rozběhly strašidelné vrásky. Jako vrchol celého expresionistického šklebu ukázal vztyčený prostředníček.
"Pane jo," ulevil si John a odklepl popel z cigarety, "Anthony, to je ten člověk, co na tebe řval, když jsme tě potkali."
Žvýkající policista se uchechtl: "Jo, náš místní přízrak. Jednou za čas chodí po celym Shady Stones a když někoho potká, vždy se oné osoby zeptá, co se jí zdálo. Ať už ten šťastlivec, nebo ta šťastná žena řekne cokoliv, on vždycky zopakuje to samý: "Mně se zase zdálo o městečku, ve kterém nikdy nikdo nežil." Lidi se ho buď bojej, nebo z něj maj srandu. Ale nikdo se neopovažuje zastavit se před jeho domem. To se pak tenhle chlápek rozčílí, začne jim nadávat do zkurvysynů a kurev, -"
"Ještě hůř," ušklíbl se Hopkins.
"-Nebo ještě hůř, máš pravdu. A taky vyhrožuje, že na ně pustí Belzebuba, svýho ubohýho tejranýho rotvajlera. V naší vesnici ho tak nějak ignorujeme, jenže dneska to páníček přehnal. Když mu dva třináctiletí fakani házeli jablka do oken, on na ně rotvajlera vážně vypustil. A vzhledem k tomu, že ten čokl už asi pěkně dlouho nejed, tak to jeden z těch kluků odnes fakt šeredně. Belzebuba jsme uspali, zavřeli k němu do boudy a dali mu žrádlo, kluka odvezla záchranka. Jenže tady s pánem bychom si to potřebovali pořádně vyříkat, na což nebyl čas, protože jste zavolali vy."
"Pane jo," zabručel Arnold, "s tímhle člověkem budou muset dva z nás na zadní sedadlo ?"
"Nasadím mu pouta a vy mu můžete dát klidně bouchačku k hlavě, jestli se pak budete cítit bezpečněji," ušklíbl se policista a vyplivl žvýkačku.
"Jestli bude mít pouta, půjdu vedle něj," řekl Hopkins sebejistě, "jak se ten člověk jmenuje?"
"Richard Pinewood. Ale u nás ve Shady Stones mu všichni říkají Dick."
***
Raven's Rock, část 19.
4. dubna 2011 v 22:34 | invertedgoat
|
Povídky
(návaznost spíše na část 17, kdybyste se neorntovali :)
O několik hodin v později v Raven's Rock hořel kostel. Spořádaní občané zděšeně ječeli a za zuřící bouře vybíhali ze svých obydlí ve snaze účastnit se hašení. Vzhledem k tomu, že hlavním zdrojem užitkové vody ve vesnici byla studna na návsi vedle kostela, u které už několik lidí zmateně operovalo, způsoboval příchod dalších dobrovolníků jen větší chaos a celý boj s ohněm probíhal tragicky. Několik postaviček lilo vodu z kýblů do obřích plamenů, pokřikovalo na sebe a další postavy, na které nezbyly kýble, pouze koukaly s otevřenými ústy. Po chvíli hromadné marné snahy začal hořet i dub vedle kostela, pod kterým se nacházela studně a s šíleným rachotem se počala řítit kostelní věž. Jak tak padala, uvolnily se elektrické dráty vedoucí k ní. Jistě by dopadly na zem, kdyby však mezi zemí a trajektorií uvolňující se kabeláže nestál Jack s kýblem vody v rukou. Z kabelů vyšlehly jiskry a Jacka se za několik vteřin přestalo vše týkat.
Bouře pomalu ustávala, zanechávajíc za sebou jen vzdálené temné hřmění, které znělo trochu jako: "Těšilo mě," pronesené cynickým tónem hlasu, který umí takto podat jen matička příroda.
Avšak mohlo to být i jinak.
Ráno se kolem stále doutnající ruiny kostela a zbytku starého dubu shromažďovali lidé ještě v hojnějším počtu než při požáru. Kostel, dominanta celého místa, byl pryč. Přes noc shořel do základů, protože jediné, co mohlo nově založené sdružení dobrovolných hasičů dělat, bylo snažit se požáru zabránit se v zachvácení většího území. Ale důvod, proč se zde všichni sešli, byl jediný - Uctít Jackovu památku.
"-Jack Crook byl totiž člověk, který nám pomáhal víc než kdo jiný," říkal Tom nezvykle zvučným hlasem lidem kolem, kteří se uspořádali do formace rodinných pozůstalých kolem kostela, "Pro naše podivné městečko sloužil, proléval krev i slzy a dával nám - mně i vám - nejen zdraví v nemoci, ale i morální podporu v tísni, která je stejně důležitá jako voda a chléb. A i s jeho posledním vydechnutím nám, pozůstalým přátelům a v podstatě jedné velké rodině přinesl jeden velký objev,-"
Zac se podíval na Jackův osudný kabel, který stále dosud jiskřil, instinktivně stiskl ruku hořce plačící Julii a přidušeným hlasem řekl: "Možná, že Tom mluví trochu pateticky, ale má pravdu. Všichni víme, kdo byl Jack. A vsadím se, že ještě je. Někde, kde je mu mnohem líp než v téhle díře se zubí a dává si svojí ranní housku se salámem."
Julia se pokusila o úsměv, který byl však hned přikryt slzami: "Sn-snad máš pravdu."
Zac se taktéž pokusil o úsměv, pokud možno povzbudivý: "Jasně, že mám pravdu."
Julie se na něj podívala. Měla vlasy úplně rozcuchané a její velké zelené oči byly mokré a otevřené dokořán a Zacovi se zdálo, že v nich vidí plamínek vzdoru.
"Pamatuješ, jak jsme těsně před tou ránou do věže slíbili, že provedeme revoluci?"
"J-jak by ne," zakoktal se Zac, který se nemohl očima odtrhnout od jejího obličeje.
"Okolnosti nám to moc neulehčují, viď?
"To ony nedělají nikdy."
Juliin pohled byl nyní vskutku i přes všechen pláč a popotahování nezvykle dravý.
"Já vím, ale něco ti řeknu," řekla a přivřela oči jako kočka, "já to rozhodně nechci vzdát." Poté opět propukla v pláč, objala Zaca a přitiskla se k němu, což v něm vyvolalo válku pocitů a emocí, které se spolu rozhodně nesnesly.
Tom stále ještě velmi nahlas mluvil o Jackovi, když se ozval hlas mistryně náhlých a nečekaných příchodů na scénu, Diane Mourningové, stařeny, která Zaca už několikrát málem vyděsila k smrti.
"Bouře nezapálila kostel."
Julia Zaca pustila a válka emocí skončila příchodem živočišného pocitu nazývaného leknutím.
Dav odvrátil zrak od Toma a několik desítek párů očí se zabodlo do Diane. Všechny jakoby pohledem říkaly: "Cože?"
"Bouře nezapálila kostel, sám Lucifer si počkal na vhodný okamžik. On tu s námi totiž bydlí."
Všeobecné cože? v éteru zesílilo a Diane na něj odpovídala.
"Modlila jsem se v Domě Božím za naše duše, když tam přišel. Zase celý v černém, jak to má ve zvyku. Nevšímal si mě, snad mě ani neviděl, protože jsem se schovala za oltář. Začal všude lít tu svojí zapáchající pekelnou vodu. Utekla jsem ven, když se nedíval a od studně jsem pozorovala, zda nevyjde," stařena zasýpala a musela se odmlčet, "pak se ozvala ta hrozná rána a chvíli potom se v Božím domě rozsvítilo světýlko. A pak skutečně vyšel ven, jenže už to už hořelo. Ach Bože, proč se nad námi nesmiluješ?"
V davu to začalo šumět a z šumu vytanul výkřik mladého Joeyho: "Tak, Tome, když nám řekneš, kdo od tebe chtěl benzín, řekneš nám i kdo je Dick, zabijeme ho a nebudem se muset už ničeho bát."
"Pitomost," zabručel Tom, "pitomost, žádný benzin tu není, jen v mé dodávce a v havarovaném náklaďáku."
"A když jsi odvážel zbylá auta, tak-," chtěl pronést další myšlenku Joey, avšak Tom ho přerušil výkřikem: "Není tu benzín!"
Opět začalo pršet a vítr v horách začal prohánět cáry mraků, které byly tmavší než zbytek oblohy.
Zac se po chvilce ticha přidal k Joeymu: "Podle toho, co o Dickovi říkáš, Tome, ničeho takového jako sehnat si benzín, polít s ním kostel zevnitř a škrtnout sirkou, by šílenec žijící v lese nebyl schopen."
Vzduch zhoustnul a Tomova dobrácká vyrovnaná tvář se začala měnit. Zaca přepadl pocit, že mezi vyřknutými slovy nebylo ticho v pravém slova smyslu, nýbrž něco hučelo a chvělo se.
"Dick vůbec v poslední době předvádí věci, kterých není podle všeho neměl být schopen," zahučel Tom a vypadal, jako by se mu dělalo nevolno.
Elektrický drát, který se stal Jackovi osudným, začal nyní probleskávat.
"Ale Tome, co když už je Dick dávno mrtvý a někdo z nás využívá černého převleku, aby mohl dělat zlé věci?" ozval se Joey provokativně a pomyslná hustota vzduchu se stále zvětšovala, "jenže kde by asi tak ten černý převlek vzal?"
"DOST!" zaječel Tom hrozivě a zdálo se, že se kymácí na místě. Vzduch rezonoval a havrani, kteří tak rádi sedali na kostele si nyní přesedli na okolní domy.
Zac nevěřícně zíral na Toma a cítil, že Julia je na tom podobně. Po chvíli zkusil k Tomovi promluvit: "Vždyť my tě nepodezíráme, uklidni se."
Tomovi tekly po tvářích slzy a tvářil se zmateně. Několik havranů zakrákalo svoje žalostné rekviem za střechu kostela a jako bas se k nim přidal Tomův zoufale přeskakující hlas: "Vážně nevím, co se tu událo, všechno je špatně, vše,-"
Tom omdlel a zbláznil se i svět, který je zdánlivě už dávno nepříčetný.